„Žiju dneškem. Vyhrál jsem a jsem spokojený, slyšel jsem hymnu. Každá medaile je pěkná, ale vítěz je jenom jeden," hlásí čtyřiatřicetiletý střelec z Rajhradic.

Na olympiádu míří pouze váš brněnský tréninkový partner David Kostelecký. Vážně vás to nemrzí?

Teď už je kvalifikace uzavřená. Kdyby se mi povedlo vyhrát o rok dřív, jeli jsme na olympiádu oba dva. Jsem s tím smířený, svou šanci jsem propásl. Nejvíc mě mrzí čtvrté místo na mistrovství světa v roce 2014 v Granadě, kdy se poprvé rozdávala postupová místa na olympiádu. Brali je první tři a o bronz jsem přišel 
v rozstřelu.

Na hry do Londýna před čtyřmi lety jste se dostal. Byla teď kvalifikace náročnější?

Místo na olympiádu jsem získal v roce 2010 v Mnichově, kde se rozdávalo pět kvótaplaců, zatímco teď jenom tři. Evropané mají nejtěžší boj o olympiádu, vždyť ve světovém žebříčku je jich v první desítce devět a s nimi jen Australan Diamond.

Představuje pro vás úspěch 
v San Marinu motivaci dostat se na další hry?

Mám dobrý pocit a jsem rád, že dokážu se špičkou držet krok. Myslím, že ještě nějaký čas střílet budu, takže přes Tokio vydržím a uvidím, jestli se nominuji.

V rozstřelu o finále v San Marinu jste předčil vítěze kvalifikace Alberta Fernándeze ze Španělska a v přímém duelu i ruského olympijského vítěze z Atén 2004 Alexeje Alipova. Šel jste už do boje o zlato v klidu?

Při jejich rozstřelu o bronz jsem čtvrt hodiny nestřílel a z člověka opadne závodní adrenalin. Trošku se uleví, když víte, že medaili máte jistou. Potřebujete se trochu nakopnout. Je důležité v sobě nervozitu udržet.

Potřebujete ji?

Poslední dobou si uvědomuji, že je pro mě ta zdravá nervozita dobrá, protože se vyhecuji k dobrému výkonu. Tělo vyplavuje adrenalin a člověk je pozornější. Párkrát jsem zažil situaci, kdy jsem byl absolutně klidný a nedopadlo to zrovna dobře. Říkal jsem si: Dělej, makej, jsi na velkém závodě! A tělo neposlouchalo. Lepší je si to uvědomit, rozbuší se srdce a okysličená krev se dostane do mozku, kde má být.

Ve finále jste zdolal 12:10 Daniela Rescu z Itálie. Sedlo vám?

Začalo rozpačitě a z prvních pěti terčů jsem měl tři chyby, Resca dvě. Pak už se mi podařilo zkoncentrovat a do konce položky jsem neminul, zatímco Daniel udělal ještě trojchybu. Poslední terč jsem střílel s vědomím, že už mám zlato.

První Světový pohár jste vyhrál před dvěma lety v Pekingu. V čem byl tento úspěch jiný?

V San Marinu nepřálo moc počasí, často prolétla na deset minut bouřka a najednou bylo dusno, což má vliv na střelecké brýle. Když svítí slunko, bereme si skla, které trochu ztmavují a zvýrazní barvu terče. Jenže jak se najednou zatáhne, všechno je jinak, a kdo nemá oči na sto procent zdravé, může mít problémy.

Necháváte si oči pravidelně kontrolovat?

Celkem si je hlídáme, jednou za rok většinou chodíme na kontrolu. Od očí se vše odvíjí. Musím zaklepat, že s přibývajícími lety zůstávají pořád v pohodě. Od některých kluků vím, že se musí déle soustředit, než připraví oči na výlet terče. Vylétává rychlostí sto dvaceti kilometrů za hodinu a za půl sekundy střílíme první ránu. Jde o to dobře vidět a zareagovat.

Jak oči cvičíte?

Jsou dobré doplňkové sporty jako ping-pong, squash, badminton, na který chodíme. Sledujeme neustále cíl, na který útočíme, což pak přenášíme do střelby. Cvičíme reflexy, postřeh.

Váš vrchol sezony přijde 
v polovině července na mistrovství Evropy v Itálii?

To ano, ale tím, že jsem vyhrál svěťák, jsem se ještě nominoval na finále Světového poháru, které bude 
v půlce října v Římě. Budou tam jen medailisté z mistrovství světa, světových pohárů a olympiády, takže se poperu i s těmi z Ria.