Vaše cesta do Brna byla prý hodně dobrodružná…
Trvalo to prakticky celé dva dny. Přibližně patnáct hodin jsem čekala na letišti kvůli hurikánu. Nejprve měl zpoždění let z Raleigh do Toronta, potom jsem v Istanbulu nestihla spoj a musela tam dokonce strávit noc v hotelu. Ani cesta z Prahy do Brna nebyla jednoduchá. Původně jsem měla jet autobusem, ale ten měl taky zpoždění, tak mi klub nakonec zařídil taxíka. Jenže na dálnicí byla zácpa a jeli jsme asi šest hodin. Na dlouhé cestování jsem ovšem zvyklá, protože poslední tři roky hraju přes léto v Austrálii.

Kariéra Jasmine Gillové
2006-2010 Boston College
2010-2013 James Madison University
2014 Primorje Herceg Novi (Černá Hora)
2014 Partizan Bělehrad (Srbsko)
2014-2015 Kotka Peli-Karhut (Finsko)
2015 ICIM Arad (Rumunsko)
2016 Niki Lefkadas (Řecko)
2016 Lady Cobras (Austrálie)
2016-2017: Telge Basket (Švédsko)
2017 Sandringham Sabres (Austrálie)
2017-2018 Fixi Piramis Torino (Itálie)
2018 Lady Cobras (Austrálie)

Česká republika je už devátou zemí, do níž jste se za basketbalem vydala. Kde se vám líbilo nejvíc?
U mě vede jednoznačně právě Austrálie. Je to taková mírně odlišná verze Spojených států. Až na to, že o hodně dražší. Jinak se tam ale cítím jako doma – stejná řeč, podobné jídlo. Jen ty ceny!

Fanoušky na první pohled zaujmou vaše tetování, kterých máte několik. Má pro vás nějaké speciální význam?
Ten mají všechna. Sama si je graficky navrhuji a všechna jsou dost osobní. Není to tak, že bych si nechala vytetovat nějakou blbost, které se budu chtít za rok zbavit. Ani nevím, kolik jich mám, ale volného místa už mi moc nezbývá. (smích) Některé motivy byly opravdu náročné, ten na pravé ruce mi museli dělat natřikrát, na druhé paži to zase trvalo tři a půl hodiny.

Už jste hrála v kvalitnějších soutěžích než je česká liga, například loni v italské Serii A. Není to pro vás krok zpět?
Musím přiznat, že toho o české lize moc nevím. Ale basketbal je jen jeden. Nedávám si konkrétní cíle, ale vždy chci dělat vše naplno a být co nejlepší. Pak se dostaví i výsledky.

Neděsí Vás čeština? Je to pro cizince těžký jazyk.
Trenér i spoluhráčky mluví anglicky, s komunikací by neměl být problém. Ale všude, kde jsem hrála, jsem se snažila naučit alespoň základy řeči. A to jsem byla ve Finsku, Švédsku, Rumunsku nebo Řecku. Pár českých slůvek už jsem pochytila - jó, dekuji, dobry den.