Už na dopolední semifinále odjížděl český tým perfektně naladěný. Žádná nervozita, stres. Všichni věděli, kam jejich úsilí směřuje. To byl patrně největší rozdíl mezi českými mladíky a Slováky, kteří sice neměli co ztratit, ale srážela je nedůvěra ve vlastní schopnosti. Český celek Slováky přejel 4:1 a chystal se na finále.

V něm se střetl s Maďary, kteří v penaltovém dramatu vyřadili Rumuny. Ale pro český tým se po rychlé první brance stali poměrně snadným soustem. Finále vyhráli domácí fotbalisté 7:1 a spustili na hřišti vítězný pokřik vedený kapitánem Lukášem Hasprou, který končí zpěvem klasického songu Vysoký jalovec a chorálem Kdo neskáče, není Čech.

Oslavy titulu doslova odšpuntoval kapitán lahví šampaňského v kabině, pak přišlo na řadu pivo v poháru. Napít dostal také předseda Světové federace malého fotbalu Filip Juda. A od té doby čeští mladíci předváděli, že neumějí pouze hrát malý fotbal, ale zároveň se také dobře bavit. Po zastávce v domovském sídle Hotelu Baroko v Malešicích vyrazili do víru večerní Prahy, kde roztančili a rozezpívali zahraniční turisty a dokonce dvojici policistů. A Japonci už plánují, jak udělají robotický tým hráčů malého fotbalu…

Vedle náměstí ožívaly českou návštěvou také kluby, kde křepčící reprezentanti ukazovali trofej a předváděli své taneční kreace. Nešťastný zásah si z chumlu tančících lidí odnesl vedoucí reprezentace Petr Brejla, jemuž do rána lehce zmodralo oko. „Nechápu, jak jsme s takovou obranou mohli vyhrát titul mistrů Evropy, když kluci neubrání ani mě," ušklíbl se Brejla.

Přestože doktor a masér v jedné osobě Lukáš Ondroušek na turnaji zachraňoval dva německé a jednoho maďarské hráče, svůj tým tak neuchránil. Naštěstí se o slavící reprezentanty bedlivě staral jako vždy fantastický kustod Jiří Parůžek.

A tak vše dopadlo, jak mělo, pohár ani nikdo z hráčů se neztratili a zůstanou krásné vzpomínky na fantastický úspěch českého malého fotbalu!

Glosa Jaroslava Káry:

Bolest dlaní vykoupená zlatou oslavou

Měl jsem tu čest zúčastnit se s českou reprezentací do 21 let v malém fotbalu premiérového mistrovství Evropy v Praze. Blízko týmu jsem strávil šest krásných dní, které vyvrcholily ziskem titulu a bouřlivou oslavou.

Nechci tady vychvalovat malý fotbal, každý kdo ho zkusil, nebo viděl, zná jeho přednosti a atraktivitu. Ale pozastavím se nad komentáři, které se po zlaté jízdě turnajem objevovaly pod články. Lidé oceňovali nejen líbivou hru, kterou čeští mladíci předváděli, ale především nasazení a absenci polehávání na trávníku, což občas nemohou nabídnout čeští fotbaloví reprezentanti.

Trenéři opravdu poskládali perfektní tým protkaný vynikajícími individualitami, neústupnými bojovníky i nezbytnými tmeliči party. Z mužstva dýchalo odhodlání rvát se pod českou vlajkou a společně dosáhnout na nejcennější úspěch kariéry.

Hráči se s členy realizačního týmu neustále povzbuzovali a takřka pořád si plácali rukama. V kabině, na lavičce, po gólu, při cestě na hřiště, ze hřiště i v době osobního volna. Sžili se ve skvělou partu, která získala zlatou odměnu. Ta vynahradí dlaním bolestivé utrpení z neustálého plácání…

Díky za titul, pánové!