Nakonec ve tři hodiny ráno padl vyčerpaný do písku a přečkal noc v poušti. „Závodím už třicet let a silnější okamžik jsem ještě nezažil. Pochybuji, že mě v budoucnu ještě něco podobného potká," vypráví čtyřiačtyřicetiletý závodník v rozhovoru pro Deník Rovnost. Do České republiky dorazil po třídenním nocování na letišti v Buenos Aires.

Jaké pocity ve vás s odstupem několika dnů po návratu z Rallye Dakar převládají?

Pořád jsem dost naštvaný. S motorkou to bylo od začátku špatné. V ní tkvěl zásadní problém. Nebyl den, kdy bez potíží fungovala.

Čím si neustálé technické závady motorky vysvětlujete?

Asi něco podcenil Pedro (šéf týmu Bianchi Prata, který poskytl Zdeňku Gottvaldovi speciál Husqvarnu TE 450 pro Dakar pozn. red.) v nachystání stroje pro závod. Zbytek byla asi smůla nebo nevím. Na Dakaru jely čtyři motorky od Pedra, zbylé tři fungovaly úplně normálně, jen ta má neustále zlobila.

Bavil jste s ním o problémech?

Chvilku jsem to s ním probíral. Ale moc času na to nezbylo. Hodně ho to mrzelo a také nevěděl, proč se vše tak pokazilo.

Co se stalo s vaším strojem, který jste nepojízdný zanechal v dunách čtvrté etapy?

Odvezl ho speciální vrtulník. Sběrný kamion by se do těch míst nedostal. Terén tam byl opravdu náročný. Ostatní kamio-ny a auta, která skončila ve stejném úseku, si musela poradit sama.

Udělal byste zpětně něco jinak?

Přemýšlel jsem nad tím dlouhou dobu, ale asi nešlo nic dělat. Předejít mým problémům jsem nemohl.

Troufnete si říct, jak byste skončil, kdyby váš stroj fungoval?

V úsecích bez technických potíží jsem jel podobně jako dva nejlepší Češi Klymčiw a Pabiška. To znamená, že bych bojoval kolem dvacátého nebo třicátého místa.

Závodíte už třicet let. Byl Dakar to nejtvrdší, co jste zažil?

Určitě ano. V konečné čtvrté etapě jsem si sáhl na dno. Nic silnějšího jsem s motocyklem neprožil. Když stojíte v noci sám v poušti a vidíte osvětlené vršky dun, je to něco neskutečného. Pochybuji, že mě něco podobného ještě potká.

Měl jste problém s přeobjednáním letenek z Jižní Ameriky?

Obrovský. Na letišti v Buenos Aires jsem strávil přes tři dny. Návrat do vlasti byl velmi komplikovaný.

Zažil jste trápení na Dakaru, pak i při cestě zpět. Domů jste musel přijet ohromně unavený…

Docela jsem se prospal v letadle, člověk přece jen z Jižní Ameriky chvíli letí. (úsměv) Doma už jsem moc nedospával.

Co vás překvapilo při prvním Dakaru?

Vyloženě nic. Nějaké informace jsem si sehnal už před závodem, takže jsem věděl, co mě čeká. Nejvíc mě však zaujaly písečné duny, které jsme přejížděli, byly opravdu velké. Při jedné opravě jsem se bavil s kolegou, který pořádá výpravy do pouště Atacama. Povídal, že největší duna měří přes čtyři kilometry. To mě zarazilo.

Často jste do bivaku dojížděl pozdě a musel opravovat motorku. Kolik jste toho za čtyři etapy naspal?

V bivaku je spaní obtížné, i když máte čas. Všichni neustále opravují, takže hučí generátory. Celou noc je hluk. Spal jsem tak čtyři hodiny za noc, ale únava nebyla tak velká.

Zvládl byste takový program i v dalších etapách?

Za dva dny měl být volný den, trochu bych si odpočinul. Můj poslední den na Dakaru však znamenal obrovské vypětí. Vstal jsem ve tři hodiny ráno, protože nás čekal velmi dlouhý přejezd ke startu rychlostní speciálky. Ta měřila tři sta kilometrů. Pak jsem na motorce makal až zase do tří do rána, než jsem definitivně padl vyčerpáním. To znamená, že jsem na motorce fungoval čtyřiadvacet hodin. Na jídlo a pití také moc času nezbylo. Ale pořád vás udržuje v napětí adrenalin a únava jde stranou. Takže si myslím, že bych Dakar zvládl.

Před odjezdem na Dakar jste tvrdil, že už spřádáte plány na rok 2016. Změnilo se něco?

Pořád o tom přemýšlím. Záleží, jak se k letošku postaví moji partneři. Nikdo nečekal, že skončím tak brzo. Budeme se snažit udělat to příště trochu líp. Hlavně co se motocyklu týče.