Za svou kariéru nastřílel několik set gólů, ale v jeho paměti zůstanou nejvíc dva, které vsítil v české první lize. „Jeden ze zápasu proti Blšanům, kdy jsem dal gól na 4:2. Ještě víc vzpomínám na branku, kterou jsem vstřelil proti Žižkovu, protože na ni mi nahrál bratr,“ popisuje bývalý útočník Zbrojovky.

PROTI SLAVII

Nejraději si však vybaví ještě jiný duel. „Pamatuju na utkání se Slavií, které jsme sehráli za Lužánkami. Bylo tam hodně lidí a skvělá atmosféra. Vystřídal jsem a hned při prvním dotyku s míčem jsem vystřelil a trefil břevno. Chybělo pár centimetrů a byl to gól,“ vzpomíná Holomek na říjen 1996, kdy za Lužánky zavítalo přes 44 tisíc diváků.

S bratrem Pavlem, také bývalým útočníkem, mluví o fotbale pořád. Sportovně ale nyní přesídlili k tenisu, který spolu pravidelně hrají. „Jsme fotbalová rodina, protože i bratranec hrál fotbal. Když se potkáme, bavíme se jenom o něm. Společně si zahrajeme jedině za starou gardu Zbrojovky,“ zmiňuje.

Zbrojovku a Bosonohy považuje za své srdcové kluby. „V Bosonohách jsem vyrůstal a naučil se hrát. Ve Zbrojovce jsem nastupoval od žáků až do chlapů. I když jsem hrál jinde, vždy byla na prvním místě. Už od začátku kariéry jsem za ni chtěl bojovat,“ vypráví Holomek, který přitom začínal na postu obránce.

ROČNÍ PŘESTÁVKA

Fotbal je součást jeho života stále. Deset let trénoval i bosonožskou mládež. Teď si od koučování dává roční pauzu. „Jelikož je čím dál méně dětí, mám volno, protože nemáme kategorii, kterou chci trénovat. Zbytek hráčů je momentálně rozpůjčovaný po hostování,“ sděluje.

Předávání zkušeností si užívá víc, než když trénoval jako hráč. „Když vidím, že se kluci posunují nebo se nějaký svěřenec dostane výš, mám radost. Radši jdu na trénink s dětmi, než bych šel s áčkem nebo béčkem,“ podotýká Holomek.

Na hřiště už ho to za každou cenu netáhne. „Fotbal mě stále baví. Chci hrát, ale už jsem líný trénovat. Nechci si jít jenom někam stoupnout. Pokud bych hrál, chci být platný pro tým,“ říká.

Při ohlédnutí za svou kariérou cítí uspokojení. „Kdybych měl ve dvaceti rozum, co mám teď, bylo to ještě lepší. Trénovat navíc se mi nechtělo, ale teď s tím nic nenadělám. Jsem maximálně spokojený, i když to mohlo být lepší, kdybych fotbalu dával ještě víc, třeba jako můj brácha,“ dodává pětačtyřicetiletý útočník.

SIMONA CHLUPOVÁ