Brno/ Dlouho bojovala o volejbalové tituly, teď se bude prát o další, ale úplně odlišný. Bývalá smečařka juniorského týmu KP Brno Tereza Fajksová se dostala do výběru dvanácti krásek, ze kterých na podzim vzejde Miss ČR.

„Co kdybych vyhrála? Z holky z Ivančic by asi byla holka ve světě,“ usmívá se dvacetiletá rodačka z Ivančic.

S profesionálním volejbalem musela skončit také kvůli zraněním, teď má přednost přehlídkové molo…

Nebude se vám stýskat po volejbale, když jste se dala na úplně jinou dráhu?
Po volejbale se mi samozřejmě stýskat bude, ale půjde se mnou dál. Stále ho hraji, budu ho hrát a nepřestanu.

Myslíte, že z modelingu existuje cesta zpět k volejbalu?
Nevím, jestli je cesta zpátky. Ale když netrénujete fyzičku, spoustu volejbalových schopností ztrácíte. Omezí se výskok, rána. Neposiluju, teď mám místo svalů bahno. (smích) Musela bych pak hodně dřít, abych se vrátila do hry. Těžko teď říct.

Přestože se už rok pohybujete v modelingu, poznáváte úplně nové prostředí. Dá se v nové branži využít něco z volejbalu?
Z psychologického hlediska asi fungování v kolektivu. Pohybuji se mezi lidmi a volejbal mě naučil, jak se mám mezi lidmi chovat. Nevím, jestli mi dal taky soutěživost. Trošku určitě, ale nejsem typ, že bych soutěžila až přes mrtvoly.

Proč jste vůbec skončila s profesionálním volejbalem?
Chronické problémy zad… Žádný doktor neví, co se mnou. A také ten stereotyp: škola, volejbal, škola. Pořád to samé. Chtěla jsem to změnit.

A když jste si v Ivančicích jako malá holka hrála, snila už jste o tom, že se budete ucházet o korunku pro nejkrásnější ženu České republiky?
Vůbec. Až později, když mi lidé začali říkat, ať se přihlásím do miss. Příbuzní, známí kamarádi i neznámí lidé, co mě potkali na ulici, se ptali, jestli náhodou nejdu do miss. Pak mi to začalo vrtat hlavou a spoluhráčka a kamarádka Ivona Svobodníková mě přihlásila.

Takže jste jí naznačila, že to chcete zkusit?
Přišla s tím první, pak jsme se domluvily. Už předtím i potom jsem o přihlášce přemýšlela, nakonec to udělala za mě. Já bych na to asi neměla.

Co jste tedy jako malá chtěla dělat?
Doteď to úplně přesně nevím. Konečně jsem si uspořádala žebříček hodnot. Chtěla bych být rehabilitační sestra. Mám i masérský kurz a díky sportu a spoustě zranění s tím mám spoustu zkušeností. Hodně by mě to bavilo. Ale jako malá? Určitě princezna. Doufala jsem, že pocházím z nějaké královské rodiny. (smích)

Jak vzpomínáte na své volejbalové začátky?
Už docela málo. Taťka mě přivedl k volejbalu, pocházím z volejbalové rodiny. Trénovali jsme s bratrem už od šesti let. Taťka nás v uvozovkách ošíval balonem. Teď moc dobře vím, že to je výborný trenér a výborný táta.

Hrála jste v Ivančicích, jak jste se pak dostala do Brna?
Nejdříve tam chtěli bratra. Měl velký talent, ale začal se víc věnovat paintballu a bral volejbal rekreačně. Nakonec jsem byla druhá na řadě. Přijel se na mě podívat současný ředitel KP Brno, pan Wiesner. Už si ani nepamatuju, že tam byl. Pak mi taťka řekl, že by mě chtěli do Brna.

Jak jste na to reagovala?
Začala jsem brečet. Nikam jsem nechtěla. Chtěla jsem zůstat v Ivančicích. Jsem takový rodinný typ, jsem nejraději doma s rodinou. Byla jsem tenkrát v deváté třídě, přemlouvali mě, abych šla do Brna a nakonec jsem povolila. Z béčka žákyň jsem se dostala do áčka a pak už to šlo postupně: kadetky, juniorky, kde jsem skončila.

Rodiče vás vozili na tréninky. Jak jste snášela to neustálé pendlování a dojíždění?
Nelíbilo se mi to. Byla jsem z toho taková nešťastná. Nakonec jsem se dostala do Brna na sportovní gymnázium. Pak už to bylo víceméně jasné.

Takže už máte za sebou maturitu?
Jo jo, povedla se. (smích) Maturovala jsem vloni.

Po škole a každodenních volejbalových trénincích se teď pohybujete v jiném prostředí. Jak snášíte nový styl života?
Je to jiné. Zatím nemůžu říct, jestli lepší, nebo horší. Líbí se mi to, i když je to občas úmorné a hektické. Pořád se smát, občas v křeči. Ale asi to k tomu patří. Já, jako volejbalistka pořád zamračená, když zasmečuji, se teď musím pořád usmívat. Dělá mi problém se smát, když jsem nervózní nebo když mám strach. Ve volejbale můžete emoce dávat více najevo. Na hřišti jsem se cítila uvolněnější.

Dají se srovnat volejbalové spoluhráčky se soutěžícími v miss?
Všechny jsou to normální holky. Ve volejbale to bylo jiné v tom, že jsme byly skoro jako rodina. Chodily jsme spolu do školy, dvakrát denně na trénink. Byly jsme neustále spolu. Holky z miss ještě tolik neznám, ale máme se rády. Žádnou nenávist jsem zatím nepocítila. Zatím nevím, jak to bude po nějakém čase.

Nedávno jste se vrátila z Dubaje, kde porota vybírala dvanáct finalistek. Jak vás trénovali na finále?
Měli jsme tam vizážisty, kadeřnici. Všichni nás učili, jak se malovat, líčit, jak se česat. Neměla jsem s tím výrazné problémy, ale pár rad do života jsem si odnesla. (smích)

Když jste si to vyzkoušela, dá se posoudit, jestli je obtížnější trénovat volejbal, nebo na miss?
To je těžká otázka. Na miss jsme ještě pořádně netrénovaly. Ale řekla bych, že volejbalový trénink je náročnější.

Volejbal i modeling, obojí mají pozitivní i negativní stránky. Dají se srovnat?
V modelingu je horší stránkou určitě vypětí. Před přehlídkou nebo kdekoli jinde. Musíte být stále dobře naladění, dobře se vyjadřovat, jinak vás hned považují za hloupou blondýnu. (smích) Je to tak. Musíte neustále dobře vypadat, což ve volejbale tolik nesledují. Jakmile se nenamalujete a jste známá hvězda, fotografové vytáhnou fotoaparáty a pak vyjde na titulní stránce, že jste škaredá. Musíte se pořád hezky oblékat, naopak na volejbal stačí přijít v teplákové soupravě. Nikdo vás v něm nijak nehodnotí.

Představovala jste si, co by se stalo, pokud v září vyhrajete Miss ČR?
Samozřejmě přemýšlím o budoucnosti, ale ještě jsem to nezažila. Nevím, jaká je realita. Kdybych vyhrála, asi by mi trvalo tři dny, než bych si vůbec uvědomila, co se přihodilo. Zatím si to nedokážu představit. Z holky z Ivančic by najednou byla holka ve světě.

Máte tři juniorské tituly s KP Brno. Užívala byste si víc titul Miss ČR?
Asi určitě. Je to více medializované. Lidi vás znají. Ve volejbale mě oslovilo pár lidí: Vy jste ta volejbalistka, já vám fandím. Já jim poděkovala. Ve volejbale rozhodují vaše činy. A když nemáte zrovna svůj den, lidi vědí, že dokážete hrát dobře. Tady vás posuzují za to, jak vypadáte, nebo za to, co říkáte.

A co říkal váš přítel na vaše modelingové začátky?
Ze začátku se mu to vůbec nelíbilo. Chtěl mít doma sportovkyni. Ale když jsem se vrátila z úspěšného castingu na miss, byl opravdu šťastný. A když jsem postoupila do finálové dvanáctky, dokonce pro mě uspořádal tajnou oslavu. Najednou mě podporuje a jsem za to moc ráda.

Věříte, že vyhrajete miss?
Já doufám. Každá holka podle mě v koutku duše doufá. Nevím, jestli mám zdravé sebevědomí, které by tam mělo být.

Když Tereza Fajksová sleze z mola, co ještě dělá?
Rybaří. (smích) To je nejlepší odreagování, které znám. A také miluju navlékání korálek a barvení skla. I když teď na to není tolik času, moc mě to baví. A samozřejmě volejbal. Jenže teď bohužel nemůžu na hřiště. Kvůli přetrhaným šlachám v rameni půjdu v červenci na operaci a půl roku nebudu moct vůbec hrát.