Redaktor Rovnosti běží maraton v Praze

Ode dneška najdete na stránkách Deníku Rovnost i na jeho webovém portálu pravidelný seriál o přípravě sportovního redaktora Jaroslava Káry na Pražský mezinárodní maraton, který se uskuteční 8. května 2011.

Před měsícem začal s prvními tréninky a pod radami odborníků i se seznamováním s nástrahami 42,195 kilometrů dlouhé trati a v dnešním prvním díle zápisníku přinášíme jeho první postřehy. Odteď si už o dalším posunu v přípravě přečtete v Deníku Rovnost každou středu.

Vedle popisu, jak se na vlastní kůži popasuje s maratonem se svými články pokusí předat cenné rady, jak obyčejný rekreační sportovec může bez většího omezování podstoupit víc než čtyřicetikilometrovou vzdálenost.

Přineseme vám také doporučení kondičních i běžeckých trenérů, specialistů na výživu či fyzioterapeutů, kteří se sportovním redaktorem spolupracují, a na jeho příkladu také zajímavé srovnání výkonnosti před započetím tréninku a po absolvování Pražského maratonu.

Díl 1.

Tak už jsem se oficiálně zařadil mezi nadšence, kteří propadli běhání… I když v mém případě jde o maraton, takže spíš patřím do blázince. Tak či onak, mám za sebou měsíc intenzivního tréninku, který snad povede ke splnění mého snu. Kvůli tomu mám ještě sezení se svýma nohama.

Jelikož mi běhání nikdy nedělalo problémy, nebál jsem se kilometrů, jen potřebuji tréninky skloubit s pracovním vytížením novináře. Tedy vstávání brzy, což mi není zcela po vůni. Nakonec to jakž takž zvládám, ale také kvůli jiným povinnostem než přípravě, takže kilometry naběhávám ještě o víkendu.

Ať už sám s muzikou, nebo s mými dvěma kamarády, poznávám krásy mně nepoznaného brněnského okolí. Většinou se můj výběh pohybuje okolo hodiny, což dává pravidelně mezi deseti až dvanácti kilometry. A to dvakrát či třikrát týdně. Postupně dávky trošku navyšuju, ale taková porce na maratonský trénink bohatě stačí. Nejvíc jsem zkoušel zatím osm kilometrů směr Modřice a osm zpátky.

Překvapilo mě, jak jsem se pokaždé trápil s úvodní polovinou tratě, protože až tak po pěti kilometrech se dostávám do tempa. Vyběhl jsem i po brněnské cyklostezce od hlavního nádraží do Obřan a až po otočce se mi srovnalo dýchání, přestala se ozývat bolest břicha.

První důležité poučení přišlo se stravováním. Po ránu nejsem zvyklý cokoliv pozřít, ale i desetikilometrový výběh dá tělu zabrat a když mu chybí energie, na sledování okolních krás není nálada. Takže už zkusím aspoň lupínky s mlékem, které tělo rychle spálí. Klobásky nebo řízky doporučuju až po doběhnutí…

Snažím se pravidelně protahovat, i když před startem to poněkud flákám, na druhou stranu dodržuju strečink po doběhu, který je mnohem důležitější a pomáhá k rychlejší regeneraci.

Svaly samozřejmě bolí a na nohou především achilovky, které už mám z dřívějška přetěžované. Trápí mě také šíje, o kterou zase nepečuju v práci, a nepříjemnou novinkou se stal bolavý kotník levé nohy. Žádný špatný došlap či jiný úraz, ale bez odpočinku bolest neustává a většinou po dvouhodinovém sezení po tréninku jsem rád, že pak chodím.

Moje fyzioterapeutka Jana Fraňková otok a bolest přikládá nezvyku nohy na pravidelné běhání a hlavně po tvrdém povrchu. Myslel jsem, že mě nic takového nerozhází! Radila masírování lýtek, ale běh neomezila, i když s přetrvávající bolestí mě brzy čeká další návštěva. Uvidíme, co se dozvím, snad není nutná žádná pauza. Doufám.
Za týden povím!