Měl jste už prostor k menší oslavě jubilea?

Nebylo kdy. Chystal jsem se druhý den lyžovat do Itálie, takže jsem nic velkého nepřipravoval. Pak se všechno zavřelo a už nebyl prostor ani čas. S oslavou jsem dlužník mnoha lidem.

Jak pominou opatření spojená s koronavirou pandemií, bude velká oslava?

Spíš víc menších. Když je obrovská, lidi si nemají co říct, nakonec bych na ně taky neměl tolik času.

Kolo pořád tvoří nedílnou součást vašeho života?

Po dobu nouzového stavu jsem na kole nebyl, snažím se dodržovat pokyny, co máme dělat. I když onemocnění se nebojím, jsem přesvědčený, že kdybych ho dostal, ani o tom nevím. (směje se)

Jiří Daler

narozen: 8. března 1940 v Brně

disciplína: cyklistika – dráhová i silniční

kariéra: 1957 – 1959 TJ Favorit Brno, 1959 – 1961 Dukla Pardubice, 1962 – 1964 TJ Favorit Brno, 1964 Dukla Bratislava, 1964 – 1969 Dukla Brno 1969 – 1970 Frimatic Viva de Gribaldi (Francie – profesionálové)

úspěchy: 1964 OH Tokio – 1. místo (stíhací závod jednotlivců), 1966 MS Frankfurt n. M. – 2. místo (stíhací závod jednotlivců), 1964 MS Paříž – 3. místo (stíhací závod jednotlivců), 1965 MS San Sebastian – 3. místo (stíhací závod družstev), 1967 MS Amsterdam – 3. místo (stíhací závod jednotlivců)

rekordy: v roce 1967 před OH v Mexiku stanovil světový rekord na 4 a 5 kilometrů, překonal čtrnáctkrát národní rekord a jedenáctkrát se stal mistrem Československa, v letech 1966 a 1967 se stal Králem cyklistiky

Jak důležitou roli ve vašem životě má sport?

Důležitý je jakýkoli pohyb, přes zimní měsíce dělám něco jiného než přes letní, hlavně abych se stále hýbal.

Někdo říká, že mu vrcholový sport zdraví podlomil, jiné zase zocelil. Patříte ke druhé skupině?

Samozřejmě mám taky svoje problémy, které k pokročilému věku patří, ale díky pohybu to není tak hrozné. Pohyb potřebuji, co se týká kloubů a celkové kondice.

Těšil jste se, že se podíváte na své následovníky na olympiádě v Tokiu, která je kvůli pandemii odložená na příští rok?

Stoprocentně schvaluji odklad olympiády. Teď musíme čekat, hlavně aby si s tím svět poradil. Pokud nebude nákaza vyhubená aspoň u osmdesáti procent zemí, olympiáda asi kvůli přetrvávajícímu strachu nebude.

Plánujete, že se příští rok podíváte na hry do Japonska?

Něco se rýsovalo, ale nevím, co bude příští rok, jestli se her dožiju. (úsměv)

Od olympiády v roce 1964 jste v Japonsku nebyl, láká vás připomenout si ta místa?

V každém případě by šlo o zajímavé srovnání, za naší doby bylo všechno jiné než teď.

Ve finále olympijských her jste porazil italského favorita Giorgia Ursiho. Pořád máte živou vzpomínku na tokijské zlato?

Zapomíná se všechno. (úsměv) Je to nejvíc, čeho jsem dosáhl. Absolvoval jsem moře závodů, párkrát mistrovství světa, ale nevyhrál jsem. Olympiádu ano, koná se jednou za čtyři roky a je to velké.

Jak jste si užil jako mladík cestování, olympiády jste absolvoval v Japonsku a Mexiku?

Hrozně rád jsem cestoval. Před Tokiem to bylo pár závodů většinou ve východních zemích, i když jsme navštívili i Itálii nebo Západní Německo, mistrovství světa jsme měli taky v Belgii, Francii. Rád jsem se někam podíval, i když to bylo jen letmé, při závodění jsme příliš času na turistiku neměli.

V čem se hlavně cyklistika od té doby za víc než pětapadesát let změnila?

Jednak se udělalo víc všelijakých disciplín, dráhové cyklistice se sebraly, naopak se přidala třeba horská kola a jiné sporty vyskočily ven. Dnes jde o gigantický podnik, je umění všechno zvládnout. Byl jsem na posledních dvou klidných olympiádách v Tokiu a Mexiku, potom následoval Mnichov a od té doby už to bez vojáků a policie nemůže být. Zúčastnil jsem se olympiád, které byly otevřené, kamarádské, bez nervů a rizika.

Jste fanoušek nových sportů, nebo spíš ryzí tradiční cyklistiky?

Samozřejmě jsem pro klasickou cyklistiku, silnici a dráhu, ale všechno je dneska dělané atraktivní pro diváky, aby televize nemusela trávit u jednotlivých sportů příliš času. Všechno hrr a hotovo.

Dělají vám radost někteří vaši následovníci v dráhové cyklistice?

Od nás jediný dráhař, který si olympiádu vyjel, je Tomáš Bábek, nikdo jiný se nekvalifikoval. Máme lezce Adama Ondru, který je taky jeden z Brňáků, jenž může dělat medaile. Sice v novém sportu, ale díky němu je to čím dál reálnější.

České dráhové cyklistice chybí silná generace především ve stíhačských disciplínách, že?

Protože skončili ti, co vozili medaile z mistrovství světa jako Bláha, Hochmann, Lazar, ale na olympiádě jejich disciplína chyběla (bodovací závod dvojic – pozn. red.). Olympiáda je okleštěná, nemáme lidi na disciplíny, které se jezdí na olympiádě, jako třeba omnium.

Stal jste se československou legendou, přitom jste s cyklistikou začal tak, že jste se tajně připojil k účastníkům závodu z Brna do Mikulova a zpět. Jak se to stalo?

Chodil jsem na prázdninovou brigádu do Škodovky v Heršpicích. Se mnou tam byl jeden ze závodníků, který mi o tom dopředu řekl. V Heršpicích jsem se k nim přidal, jel jsem čtyři nebo pět kilometrů, ale pak si pozorný rozhodčí všiml, že jednak nemám brýle, nemám číslo a nepatřím tam, takže mně vyhnal. (smích) Ten závodník z práce si toho všiml a řekl mi, ať přijdu do Slavie Žabovřesky na schůzi, jestli mě kolo baví.

A přišel jste?

Přišel jsem v pondělí, byl tam trenér Vojta a další závodníci. Řekli mi, že bude kritérium v Třebíči, jestli ho zkusím. Samozřejmě mi udělali potvrzení, že jsem člen oddílu Žabovřesk, dokonce tam bylo snad potvrzení o zdravotní prohlídce, že můžu závodit. V Třebíči se v jednu chvíli bojovalo ve městě a zdálo se mi to pomalé, takže jsem odjel a vyhrál. (směje se)

Od té chvíle bylo jasné, že se vydáte za cyklistickou kariérou?

Obdivoval jsem závodníky, kteří jezdili dvě stě kilometrů jako Jan Veselý nebo Vlastimil Růžička. Když Závod míru projížděl přes Brno, byl to zážitek, cyklistika se mi líbila na pohled i jako můj sport. Třeba bych byl chodec nebo něco takového, ale už jsem měl tehdy šestnáct roků, takže na tu dobu poměrně starý něco začínat, ale stačilo to.