Běháte pro zdraví, radost z pohybu a ti nejlepší pro dolary? Tak přivítali moderátoři v neděli odpoledne na náměstí Svobody v Brně početný zástup půlmaratonců. Podruhé v životě jsem se pokusil zdolat jedenadvaceti­kilometrovou trať i já, bývalý redaktor Rovnosti, který se několik let věnoval i psaní o atletice.

Dopředu mi bylo jasné, že žádný velký výkon od sebe čekat nemůžu. Natrénováno jsem moc neměl a hlavní vytrvalostní kontrolní test uskutečněný zhruba deset dní před závodem zrovna nevyšel. Svou oblíbenou, i když spíš cyklistickou trasu podél řeky Svratky z Jundrova k obchodnímu domu a zpět jsem proběhl sice v pěkném tempu, ovšem zpátky to už vyšlo jen na romantickou procházku. Při ní jsem zalitoval, že již proti proudu nejezdí k mé oblíbené restauraci U Filipa výjezdní parník, jak tomu bývalo za první republiky.

V neděli ráno mne navíc bolelo celé tělo z ligového zápasu v pozemním hokeji, už mi jednoduše není dvacet. Přesto jsem nechtěl zklamat sám sebe a zahodit investici v podobě 250 korun za přihlášku a na náměstí Svobody jsem se vydal v optimistické náladě.

Před startem jsem potkal několik známých, mezi nimi jednoho překvapivého, donedávna místopředsedu strany KDU-ČSL Davida Macka, který podle svých slov začal vážněji běhat teprve letos. Popřál jsem mu hodně štěstí a dopředu jsem si řekl, že za žádným politikem nepoběžím. To by mne spíš demotivovalo. Mnohem lepší bude vyrazit s nějakou mladou a krásnou běžkyní. Mám zkušenost, že za určitými typy holek se člověk udrží klidně deset kilometrů.

Fotogalerii z Brněnského půlmaratornu najdete ZDE

Jednu takovou, ač kamarádku, jsem si vyhlédl a smluvili jsme si tempo pro první kolo. Bohužel slovo nedodržela a po pár kilometrech jsem jí mohl jenom zamávat. Určitou zajímavostí je, že podobné to bylo s většinou dalších běžců. Z nějakého důvodu mě pořád někdo předbíhal.

Už na startu mi sice bylo jasné, že neběžím pro dolary, brzy jsem ale začal pochybovat i o tom, že běžím pro radost. Tento pocit sílil a v obou kolech ho umocňoval nelidský kopec ve svahu nad výstavištěm. Jsme sice z mých tréninkových tras dobří známí, leč rozhodně ne kamarádi. Seběh k Rondu byl už celkem v pohodě a právě u hokejového stadionu míjím černoušky benediktiny, hlavní favority závodu. S nimi také svého bývalého tělocvikáře z gymnázia. Jeho pokyn „Zaber“ mne zrovna nepovzbudí. Má přede mnou v tu chvíli zhruba tříkilometrový náskok.

Mnohem více deprimující je druhé kolo. Připadá mi výrazně delší než první. Převládá pocit, že neplatí ani poslední výzva organizátorů – běžíte pro zdraví. To se umocňuje na křižovatce Hlinky, kde jeden z řidičů nerespektuje provoz řídícího policistu a málem do mne narazí. Říkám si: „Škoda, alespoň jsem to mohl mít za sebou.“ Do Jundrova to je kousek, třeba by mě s malým šrámem hodili k domu.

No nic, musel jsem si to protrpět až do konce. Podruhé strašný kopec vybíhám jako ve snách, Rondo vidím dvakrát a kostky na Masarykově ulici jen dokončují moje trápení. Čas 1 hodina a 46 minut znamená 124. místo z celkového počtu 244 startujících. Loni jsem v Blansku běžel o pět minut rychleji, ale hlavně že už mám půlmaraton za sebou. Konečně se dostavuje slibovaná radost a trochu zdraví jsem si snad taky uchoval. Dolary nepotřebuji.

bývalý redaktor Deníku Rovnost
FILIP VRÁNA