Nemůže se divit, když si o ní někteří přátelé myslí, že je blázen. Plavkyně brněnské Komety Silvie Rybářová absolvuje jeden extrémnější závod než druhý. Zatímco v Argentině plave mezi jedovatými hady a odhání piraně, v Kanadě se zase přes sedm hodin „ráchala" ve vodě, která měla pouhých šestnáct stupňů. „Když mě vyváděli z vody, měla jsem tak druhý stupeň podchlazení," popisuje osmadvacetiletá plavkyně.

Přesto na jezeře St-Jean v Robervalu po 32 kilometrech skončila druhá a následně o víkendu na jezeře Memprémagog v kanadské provincii Québec na 34 kilometrech podruhé v kariéře ovládla závod světové Grand Prix v dálkovém plavání. Dva díly před koncem vede sérii společně s Argentinkou Pilar Geijovou. „Jsem ráda, že jsem si formu nevyplácala na českých rybnících a snad mi vydrží do konce léta," přeje si blanenská rodačka.

V jezeře St-Jean jste strávila sedm a půl hodin ve velmi chlad-né vodě. Jak jste ji snášela?

Na vodu, která má šestnáct stupňů, nejsem stavěná. Nijak se neotužuji a raději se takové vodě vyhýbám. Navíc foukalo a byly šílené vlny, do toho silné průtrže. Bojovala jsem, ale bylo to neskutečně těžké. Až když jsem se po čty-řech hodinách pohybovala na prvních dvou místech, snažila jsem se ve vodě zůstat.

Zažila jste někdy závod v tak studené vodě?

Pouze jednou jsem plavala asi tři kilometry ve čtrnáctistupňové vodě, ale takhle dlouho jsem v ní plavala poprvé. Zvládala jsem to těžce, vůbec se nedalo zahřát.

Jak jste v ní tedy vydržela?

Když mě pomáhali z vody po závodě, byla jsem zkřehlá, měla jsem tělesnou teplotu jedenatřicet stupňů. Ale svaly se pořád třásly, tělo se zimě bránilo. Nedostala jsem se do stavu, že jsem nevěděla, kde jsem, spíš jsem se motivovala. Psychicky to bylo strašně náročné. Po třech hodinách jsem si říkala, zda to má cenu a raději nevylezu. Závod mi přišel nekonečný.

Vrátíte se na jezero St-Jean?

To nevím, už to zažít nechci, ale to jsem říkala i o Argentině, a stejně jsem se vrátila. Za rok se pocity vytříbí. Následující vítězství na jezeře Memprémagog mě zase nabudilo. Pokud někdy poplavu v Robervalu, pojedu tam s velkým strachem a buď se začnu otužovat, nebo musím nabrat nějaká kila.

Na jezeře Memprémagog jste vrátila porážku Argentince Geijové ze St-Jean. Měla jste vůbec chuť závodit po Robervalu?

Nechtěla jsem se dopředu vzdát, kdybych prohrála, je první místo ve světové Grand Prix vyřešené. Šla jsem to zkusit a neměla jsem co ztratit. Plavali jsme ve vodě, která měla snad dvacet čtyři stupňů, k tomu minimální vlny a svítilo sluníčko, což jsou pro mě ideální podmínky, měla jsem chuť se pobít.

Světová série Grand Prix vyvrcholí 23. srpna v makedonském Ohridu a 7. září na trase Capri – Neapol, v obou už jste stála na stupních vítězů. S Argentinkou Geijovou jste nyní bodově srovnané. Jak vidíte boj o titul?

Budou to hodně taktické závody. Už teď jsme se navzájem hlídaly, nechtěla si mě nechat ujet. Uvidíme, jestli si pomůžeme s ostatními plavci, kteří asi přejí vítězství o něco víc mně, nebo se třeba vyvezu za chlapy. Navíc mohou do pořadí promluvit Italky či Brazilka, pokud se vklíní mezi nás a posbírají body.

Ještě předtím vás od 13. do 17. srpna čeká mistrovství Evropy v Berlíně, kde se postavíte na tratě 10 a 25 kilometrů. Jaké máte ambice?

Desítka je olympijská trať a pro některé lidi má větší váhu než jiné závody. Pokusím se co nejdéle udržet balíku, a i když neskončím nejlépe, bude pro mě úspěch, pokud za vítězkou zaostanu třeba o dvacet sekund.

Delší trať vám bude sedět víc…

Jenže ji plaveme s chlapy. Startují patnáct minut před námi na okruhu, ale dojedou nás, profrčí balíkem a roztrhají ho. To se mi nelíbí, takhle nejde o ženský závod. Některé plavkyně jsou silovější skoro jako chlapi, dokážou se s nimi kus vyvézt a pak mají náskok. Já se chlapů neumím chytit.

Po mateřské dovolené se vrátila dvojnásobná olympionička Jana Pechanová. Vzroste vám konkurence?

Při Grand Prix konkurence není, vždycky uměla lépe tratě pět a deset kilometrů. Chce zkusit pětku, nemá co ztratit, život už má nalajnovaný jinak, s rodinou. Uvidíme, jak se za rok posune, určitě nám v boji o olympiádu v Riu nenechá nic zadarmo.

O svou premiérovou olympijskou účast musíte usilovat právě v závodě na deset kilometrů, který vám tolik nesedí.

Není jednoduché se kvalifikovat, pořád se tam dostane jen pětadvacet závodníků. Při Grand Prix si jde každý zazávodit a zaplavat, ne si rozbít pusu jako při desítce. To je kontaktní sport a kamarádství tam neexistuje, což se musím za ten rok naučit.