Kolega s vámi před dvěma lety dělal rozhovor, ve kterém jste oznamoval konec kariéry. Co se změnilo?

No jo… To jsou rozhovory bezprostředně po závodě. Chvíle, kdy je člověk rozhodnutý, protože cítí moc velkou bolest. Pak se to ale rozleží.

Myšlenka na konec kariéry, nebo únava?

Obojí. Jako když přijedete po sto kilometrech na kole. Taky se vám nechce bavit o dalším tréninku. Na otázku po závodě, co dál, se naskýtá odpověď, že to zabalím. (úsměv)

Další titul mistra Evropy jste vybojoval před týdnem. Myšlenky na konec jste už zahnal?

Je to ovlivněné zdravotním stavem. Bolí mě koleno. Ještě plánuju Světový pohár v Šamoríně na Slovensku a mistrovství světa v Berlíně. Když to nevyjde kvůli kolenu, vědu z toho nebudu dělat.

Přehled vašich úspěchů je nedozírný. Kolikátou mezinárodní medaili jste vlastně vybojoval?

Kolem patnácti mistrovských, ale kolik přesně, nevím. Jak to bývá, pamatuju si, kdy jsem získal první mistrovství Evropy nebo světa. Ale pak už ne. Kvadriatlon se jezdí na tři různé distance. Titulů se dá získat víc za rok. Ztratil jsem přehled.

Ještě trofeje a medaile vystavujete, nebo je už házíte do velké krabice?

Když jich bylo míň, tak jsem je dával nahoru na skříň. Pak už jsem ty velké rozdal na akcích. Nechávám si malé upomínky. Ale už tolik nepřibývají. Je klid. (smích)

co je kvadriatlon
- Kombinace sportovních disciplín plavání, jízda na kajaku, jízda na kole a běh.
- Má tři různé obtížnosti. Při nejdelší musí závodníci zdolat dohromady až 145 kilometrů.
- Zrodil se v polovině osmdesátých let na ostrově Ibiza ve Středozemním moři.

Byl pro vás zlatý evropský závod v Týnu nad Vltavou výjimečný, nebo šlo o rutinu?

Už léta mám postavenou strategii podle síly disciplín. Když se mi všechno daří podle plánu, tak si udržuju náskok a není co řešit. Měl jsem trošku obavy z běhu, ale bylo to jen pět kilometrů. Je to pořád stejné, výkony půjdou dolů. Uvidíme v Berlíně. Třeba to bude ještě stačit. Ale konkurence přibývá.

Ještě vám zbyli nějací stejně staří soupeři, nebo už vaši vrstevníci dávno skončili?

Jeden z posledních mohykánů je Leoš Hrůša, který se kvadriatlonu věnuje už patnáct let. Ten pořád objíždí Světové poháry. Jinak už všichni skončili. I zahraniční. Přibývají jiní, ale tihle už skončili. Asi zestárli nebo co. (smích)

Pořád vás váš sport tak fascinuje, nebo už jde spíš o zvyk?

Bojím se, že je to spíš moje potřeba. Ale pomalu se vyrovnávám s tím, že mi stačí i jeden závod. Nejvíc mi na tom vadí samota. Disciplín je hodně, a ne vždy se dokážete s někým domluvit na společném tréninku. To je pro mě nejtěžší. Pořád se někam motivovat. Kolektivní sporty jsou lepší. Přes zimu hraju hokej.

Jak se vyrovnáváte s nedostatkem motivace?

Rád se hýbu. V tom je to jednoduché. Na kolo se přidám ke klukům. Plavání taky. Teď to mám jednodušší, že běhat nemusím. A na kajaku se taky svezu. Myslím na závody před sebou, ale je to čím dál horší. Už mi tolik nechybí.

Na kvadriatlonu je určitě nejsložitější trénink na kajaku…

S ním jsem začínal, takže mám v Pisárkách zázemí. Můžu jezdit každý den, což samozřejmě nejezdím. Jsem z toho trošku vyhořelý, jezdit pořád na stejném úseku.

Je disciplína, kterou vážně nemáte rád?

Bojuju s během. Nerad běhám celou kariéru. Snad kromě pár sezon. Kajak a kolo jsem upřednostňoval. Prokousal jsem se plaváním. Ale během nikdy. Bylo to vždycky trápení.

Co říká na vaši sportovní nesmrtelnost rodina?

Žena mi samozřejmě říká: kam zase jedeš, ty starý… (smích) Už je to volnější, ale byly kvůli tomu doma roztržky.