Se psy jsme parťáci, musí být chemie, říká závodník Vrtěl

Jak jste se k tomu dostal?

(Usměje se) V paneláku jsem chtěl jiného psa, ale když jsem se přestěhoval na dědinu, vyhlédl jsem si sibiřského husky. A co dělat s tažným psem? Začal jsem na kole, pak jsem si pořídil malamutku. Se dvěma psy je to na kole o hubu, takže jsem vzal třetího a koupil tříkolku.To vypadalo blbě. Až jsem se jednou vzbudil a měl jsem deset psů.

Může mushing dělat každý pes?

Může, ale běhají speciálně šlechtěná zvířata, jsou to kříženci. První u nás byl český horský pes, pak čistokrevní malamuti, husky, z Norska víc pronikali ohaři. Doteď se psi kříží. Rodokmeny mají všichni, ale nejsou oficiální. Není podstatné, jak pes vypadá, jde o to, aby byl dobrý běžec, je to hra na dobrý genový základ.

Jak vybrat vhodného psa?

Je to jako v atletice, sprinter i maratonec vypadají jinak. Na sprinterskou trať potřebujete silné výbušné psy, protože jedou osm kilometrů. Na čtyřicet musejí být lehčí, menší, vytrvalejší.

Kolik stojí závodní pes?

Šlechtěný pes se dá koupit klidně za tři tisíce korun, ale i za dva tisíce eur, až sto padesát tisíc stojí pes z Aljašky.

Je mushing populární ve světě?

Na Aljašce znamená číslo jedna, dá se jím živit. Soutěží se tam o velké výhry, o auta. Evropa kromě Skandinávie umí závody taky udělat. Na letošním mistrovství světa v Německu bylo devět tisíc diváků. Udělají reklamu, lidi se čtyři hodiny dívají na psy, dají si buřt, koupí si kšiltovku a mají zážitek. I pro nás je lepší projíždět špalírem lidí, než když jedu sám v lese s veverkou. (úsměv)

Kolik lidí se psím spřežením věnuje v České republice?

První závody začaly lehce před revolucí, kdy několik majitelů skládalo psy, aby měli spřežení. První saně tvořily trubky z ocele, postroje pro psy se dělaly z pásů od aut, všichni sami doma podle časopisů, které někdo posílal z Ameriky. Teď je u nás asi padesát klubů, podzimní republiky na suchu se zúčastnilo přes dvě stě startujících týmů. Zima není pro každého, ale Česká republika má jedno z největších procent mazlíčků chovaných doma. V Evropě běhá spousta lidí, takže se pouští do canicrossu, kdy běžce táhne pes. Pak zkusí kolo, koloběžku.

Jak vypadá závodní sezona?

Většinou začínám přípravu koncem srpna, nejprve jen čtyři pět kilometrů. V listopadu už jsme na tréninku hodinu a půl. Trénuju čtyřikrát pětkrát týdně. Má to podobu s lidskou průpravou, psi jsou sportovci. Jestli mají podat špičkový výkon, musí o ně být postaráno ve všech směrech od krmení, ustájení, tréninku. Mistrovství Evropy a světa bývá v únoru, březnu na konci zimní sezony.

Kolik času vám trénink zabírá?

Psy napájím vždy dvě hodiny před tréninkem. Vymýšlím řídké polévky, protože žádný pes nepije na povel vodu. Pak se proběhnou, zapřáhnete je do postroje, trénujeme od dvaceti minut až po dvě hodiny, pak se s nimi projdu. Práce okolo tréninku zabere tak hodinu a půl. Na podzim kvůli teplotám vstávám ráno ve tři, napojím psy, na dvě hodiny si lehnu, pak trénink a jdu do šichty. Jak se ochladí, trénuji po práci.

Jde o drahý sport?

Abych měl deset zvířat, přestěhoval jsem se z Brna, koupil jsem si barák, psy mám ustájené v zateplených boudách na řetězech. Slušné závodní saně vyjdou na padesát tisíc, k tomu víc párů skluznic. Krmení představuje měsíčně největší částku, naštěstí mám sponzora Carnilove na granule. Když jsem krmil masem, sežerou tři sta kilo měsíčně, což znamená tak šest tisíc korun.

Zvládne na saních jet kdokoli?

Na rovině umí každý, jenže tratě bývají techničtější, na což potřebujete schopnosti. Na saních nestojíte a nevezete se, musíte být v kondici. Stojím na jedné skluznici a druhou se odrážím, do kopce zase běžím nabalený ve sněhu za saněmi. Je to o rovnováze, z kopce musher letí třicet kilometrů a kličkuje, nesmí najet na psy. Saně ovládáte náklonem, psy hlasem.

Jakými povely?

Používají se dva základní ho znamená levá a dží pravá. Vepředu spřežení jsou lídři, jeden nebo dva, kteří ho ovládají. Musejí být nejrychlejší, totálně bezproblémoví, při jakémkoli předjíždění jiných psů, míjení slepic, aut při přejíždění silnice se nesmějí leknout. Lídři jdou vychovat, ale z velké části se tak musejí narodit.

Jakou rychlostí psi běží?

Ve sprintu přes třicet kilometrů v hodině, ve sjezdu vytáhnou i padesát.

Bál jste se někdy na trati?

Když je trať technická, tak se bojím. S ohledem na naše podmínky nemám na saních tak natrénováno, takže technický sjezd je poměrně adrenalin. Až si říkám, co kdyby.

Převrátil jste se?

Když jednou spřežení ujede, je to blbé, nikdo ho nezastaví, nejsou to veselé historky. Jednou jsem spadl, naštěstí jsme spřežení chytli.

Jsou pro vás psi také mazlíčci?

Když se vrátím z tréninku, taky si s nimi sednu k boudě a muchlujeme se. Jenže se nevyhnete tomu, že některý pes musí z týmu odejít, což je potřeba ustát. Při větším počtu psů je odchodů víc a nenaučil jsem se být imunní. Bez toho, abych k nim neměl kamarádský vztah, to nemůže fungovat. Nelze je mít jen jako náčiní. Jsme parťáci, potřebujeme mít správnou chemii.