Letos jste ze sedmi závodů získal pět medailí. Jak své výsledky hodnotíte?

Úplná paráda. Loni na podzim jsem byl jalový, proto jsem se rozhodl do konce sezony tři čtyři závody zrušit. Nejvíc mě ničí cestování. Jedu třeba do Mexika na čtyři dny, závodím, pak se vrátím a čtyři dny se z toho dostávám. Jsem unavený a nepodám na tréninku dobrý výkon. Do konce roku jsem se poctivě připravoval a v lednu na závodech to byl zase starý dobrý Slavík. Nedělal jsem žádné chyby a pět medailí je absolutní satisfakce za to, jak jsem trénoval.

V Kolumbii jste koncem února završil zlatý hattrick na nejdelším městském sjezdu. Jak byste ho popsal?

Technicky ani tak ne, ale co se týká fyzické náročnosti, je o dvě třídy jinde než ostatní sjezdy. Startujeme ve 3 200 metrech nadmořské výšky, jedeme skoro dva a půl kilometru, přes pět set metrů dlouhý vertikální drop, sjíždíme přes šestnáct set schodů. Tolik jsem jich nikdy nejel.

V cíli jste si v češtině pořádně od plic ulevil. Sáhl jste si na dno?

Dosáhl jsem času necelých pět minut a hned po třiceti vteřinách od startu byl asi minutový sprint, který mě zatavil a chtěl jsem sesednout z kola. Doopravdy jsem nechtěl jet dál, protože jsem měl křeče v rukou i v nohách.

Co je fourcross?
Jde o cyklistickou disciplínu, kde závodí čtyři jezdci na jedné trati současně. Podobá se bikrosu, se kterým Tomáš Slavík také začínal. Skládá se z pump tracku, downhillu, freeridu a lesních pasáží. Závodníci jedou na odpružených horských kolech s nižším posedem.

Jak jste tedy vůbec dokázal závod dokončit?

Na konci už jsem kolo jen držel, jel skoro jako začátečník a snažil jsem se hlavně přežít. Každý tak ale jel, protože to nebylo fyzicky zvladatelný. Závodit v takové nadmořské výšce je šílený a nedá se na to připravit, když žijete pár metrů nad mořem. Ještě dva dny po závodě v letadle jsem měl křeč v tricepsu, v životě jsem na kole triceps necítil.

Jen z pohledu diváka mi vaše jízda nahání strach. Jakou rychlostí se dokážete při městských sjezdech řítit?

Nejvíc jsem jel asi 82 kilometrů za hodinu. Kvůli bezpečnosti to musíme krotit, jinak je průšvih, když máme technickou závadu. Vedle tratě jsou ploty a v 90 kilometrech za hodinu se do nich namotat, tak je všechno vyřešené.

Posunula se hranice, kdy je jízda dost atraktivní pro diváky, ale zároveň bezpečná?

V minulosti jsme nikdo nedokázali jet hranu svých možností, ale momentálně nám zkušenosti a technologie dovolují dosáhnout totálního maxima. Jedeme na sto, někdy sto deset procent. Takový styl panna, nebo orel. V nebezpečných pasážích může jít o život.

Kolem plotů a zdí v uličkách projíždíte na centimetry. Předvídáte, co se může při závodě stát?

Tratě si procházíme dopředu a když vidíme, že to začíná být nebezpečné, organizátor trasu upraví, zpomalí. Musí nás poslechnout, jinak se postavíme na zadní a nejedeme. Zkušenost nás závodníků je hlavní.

Proměnila se stavba tratí nebo styl jízdy za dobu, kterou se sjezdům věnujete?

Dřív to bylo hodně divoké, pak ale přišly velké úrazy a v tu chvíli si člověk uvědomí vážnost situace a chová se jinak. Před třemi lety dobrý kamarád projížděl pod nízkým balkonem, nedal hlavu dolů a málem tam zůstal. Všichni jsme o tom místě věděli, šlo o chybu jezdce, ale stavba trati to může ovlivnit.

Má vaši důvěru i po takových zkušenostech každá trať?

Stavitelů městských tratí po světě moc není a na prstech jedné ruky spočítám ty, kterým opravdu věřím. Jde většinou o bývalé závodníky, jež ví, jak se trať zachová. Riskujeme při závodu životy, proto musí mít stavitel zkušenosti bikera.

Jak dlouho studujete trasu, než se vydáte do ostrého závodu?

Čím jsem starší, tím delší dobu mi trvá si jednotlivé úseky projít. Právě letos v Kolumbii, kde se jelo pět minut dolů, jsem měl jen dvě tréninkové jízdy. Navíc první byla na mokru, kolo jsem dolů spíš tlačil. V životě nejsem perfekcionista, ale jako závodník chci mít každou pasáž najetou dokonale. Na normálním závodu mám čtyři až pět tréninkových jízd.

Rozhodují o vítězství detaily?

Na místě jsem většinou tři dny předem, procházím si neustále trať a přemýšlím nad lajnami, kudy jet. Stačí se opřít jen o tři jiné schody, mít lepší úhel v zatáčce a na rovince jsem rychlejší. Je tam moc detailů, na kterých můžu vydělat.

Jezdíte ve městě nebo v nákupním centru po eskalátorech. Jakou nejzvláštnější překážku jste zažil?

Nejšílenější průjezd byl v Mexiku. Před závodem jsem studoval trať a narazil na dva domy, prostě najednou v cestě zdi. Nechápal jsem. Druhý den tam byly kladivem vymlácené díry a projížděli jsme barákem přes kuchyň a obývák do dalšího domu a pak skokem ven na zahradu. Babička, dědeček a rodiče s dětmi seděli na gauči, měli oslavičku a fandili nám. Nebyly tam žádné ochranné pásky, fakt šílené.

Tomáš Slavík
- Datum narození: 12. 6. 1987
- Místo narození: Brno
- Disciplíny: fourcross, downhill, city downhill (městský sjezd), downmall (sjezd v nákupním centru), pumptrack, dual slalom
- Největší úspěchy: mistr světa ve fourcrossu, několikanásobný vítěz 4X series, King of Crankworx 2016, několik vítězství na City Downhill World Tour i v disciplíně Downmall

To může být nebezpečné. Navíc u tratě je hodně fanoušků a jsou často dost aktivní. Jak je vnímáte?

Miluji, když jsou slyšet, ženou mě dopředu. Zvlášť Jihoameričané ale chtějí být každého závodu součástí a moc nepřemýšlí. Do jízdy mi strkají ruce, kamery na selfie tyčích. Jednou jsem ji trefil. Dostal jsem šlupku, měl rozstřelený kšilt, kamera z helmy pryč, ale ustál jsem to. Klukovi se asi taky nic nestalo. Srazil jsem dokonce i holku, která mi v ostré jízdě vlezla do cesty. Jsem vůči nim už imunní, prostě jen jedu a chci vyhrát. Je to ovšem hodně nepříjemné.

Máte strach?

Spíš respekt. Strach je pak pro mě ještě víc nebezpečnější. Jezdím hodně opatrně, do plných to rvu až ve finálové jízdě. Všichni říkají, že mě snad ještě neviděli spadnout.

Na YouTube jste se s fanoušky ale nedávno podělil o slušnou sbírku pádů.

Spousta z nich jsou jen klouzačky, pak jsem akorát spálený, ale není to věc, z které mám strach. Odřu se a jedu dál. A ostré pády jsou prostě součást závodění. Nejhorší případ byl, když jsem se vypnul na pět minut, pak jsem se probudil a byl v pohodě, bez bolesti. Jen jsem nevěděl, kde jsem. Nestalo se mi ještě, že bych ležel se zlomeninami, nehybně v krvi, to pak jistě vyvolá pořádný strach.

Za jak dlouho se po pádu postavíte na kolo a sjedete kopec naplno?

Měl jsem pár pádů, kdy mi pak trvalo, než jsem se menšího strachu při jízdě zbavil. Poslední roky, co jsem starší, takové problémy nemám.

Závodil jste hlavně ve fourcrossu, teď jezdíte i městské sjezdy. Co jste musel změnit?

Stavbou těla jsem spíš sprinter a ve fourcrossu jezdím závody do minuty. Když jsem se učil na sjezdy, trénoval jsem půl roku, měl pořád hlad a shodil asi pět kilo. Stejně jsem se furt trápil. Po jedné minutě jsem umíral a jel v obrovských bolestech. Pořád to bolí, ale hlava se s tím naučila žít. Je to opravdu nepříjemné a v čtyřminutové jízdě už bojujete o přežití.

Proč jste se rozhodl věnovat sjezdům, když u toho trpíte?

Ve fourcrossu jsem dosáhl všeho, co jsem mohl. Potřebuji motivaci, proto hledám nové výzvy. Přešel jsem na sjezd a jako první Evropan ovládl seriál Crankworx. Tak jsem hledal další motivaci a teď jezdím čtyři disciplíny a ve všech dokážu excelovat. Pro sponzory je to zajímavější a pokrývám větší komunitu. Navíc městské sjezdy teď mají absolutní boom a mě to baví.

Je náročné kombinovat fourcross a sjezd?

Je to komplikované, ale našel jsem si model, který mi funguje. Když jsem kvůli sjezdům shodil na váze, ztratil jsem svalovou hmotu, což mi ubralo zase síly ve fourcrossu. Doháním to ale dynamikou a technikou.

Jak vám nouzový stav kvůli pandemii koronaviru narušil plány?

Hlavní část sezony pojedeme asi až na podzim, nejbližší závody totiž přeložili na září. Bavil jsem se s organizátory z Itálie, protože tam jsem jako hlavní jezdec, a jsou skeptičtí k tomu, jestli to vůbec v září klapne. S Red Bullem mám v plánu akce na červenec a září a netušíme, jestli jsou, nebo nejsou v ohrožení. Zatím počítám na konci května s velkým městským sjezdem v Mexiku, kde zatím žádné změny neplánují. Nikdo ale nedokáže nic předpovědět.

Zvládáte se i přes současná omezení připravovat?

Teď jsem měl mít stejně pohodičku, jen lehké kardio, žádné ostré tréninky. Za týden teprve začnu pořádně makat. Nemůžu do posilovny ani na organizované tréninky s parťáky, což je důležité, ale odtáhnu to na samotce. Posilování si dělám v garáži a na kole se potuluji sám po lese. Jestli nám zakážou totální vycházení, tak to teprve nastane problém. Budu si hrát jen s činkami a nevím, co pak ze mě po týdnech bude. (směje se)

Znamenají pro individuálního jezdce zrušené závody finanční problémy?

Odjel jsem sedm závodů, což je skoro třetina sezony. Pro sponzory to bylo dost zajímavé, takže půl roku mám z čeho čerpat. Jsme ale cenění od závodů, protože právě tam děláme reklamu naší značce. Když nebudeme jezdit, nemáme co prezentovat. Do noty nám teď hrají sociální sítě, kde sponzory můžeme promovat.

S desítkami tisíc fanoušků nejste na sociálních sítích nováček. Jakou roli pro vás hrají?

Když jdete žádat o sponzory, prezentujete, že jste mistři Evropy, vicemistři světa a úspěšní jezdci. Majitelé to ocení, ale stejně se nakonec zeptají, kolik máte na Facebooku a Instagramu sledujících nebo odběratelů na YouTube. V takovém případě si uvědomím, jestli jsem ještě vůbec závodník, nebo reklamní produkt či influencer. Jsem v první řadě závodník sakra! (usmívá se)

Profesionálně závodíte už jedenáct let. Jak se tahle situace proměnila?

Dřív člověk vyhrál světový pohár, pod stupněm vítězů mu přistál kontrakt na další rok, podepsal a jelo se dál. O nic se člověk nestaral, mechanik dělal, co bylo potřeba a závodník jezdil. To bylo jediné, na co se soustředil. Teď? Dojedu závod, zamávám divákům a všechno je super. Jenže mezitím všechno musím natáčet na telefon, GoPro kameru a fotit. Skončí závod a neoslavuji. Jdu na pokoj, zpracovávám data, dávám příspěvky na sociální sítě, nahrávám video z helmy na YouTube, napíšu tiskovku, pošlu sponzorům a až pak se jdu bavit.

Všechno si děláte sám?

Kromě fotografií ano. Komentáře si ke všemu píšu osobně. Nabízeli mi, že mi ulehčí práci, ale nikdo mimo mě to nenapíše tak, jak to opravdu cítím. Není to prostě identické a nejsem s tím nikdy spokojený. Radši se dřu na pokoji, ale je to moje a nejde o žádný marketing, který má svůj účel. Když s něčím nesouhlasím, nebo souhlasím, tak to řeknu.

Narodil jste se v Brně, před osmi lety jste se však odstěhoval. Vracíte se?

Brno je pro mě srdcová záležitost. Jde o místo, kde mám spoustu kamarádů. Před lety mi to přišlo už stereotypní, ale teď se rád vracím a všechno mi něco připomíná. Mrzí mě, že mám nabušenou sezonu a nedostávám se tam tak často, jak bych chtěl.

Kde teď bydlíte?

Mezi Jabloncem a Libercem na kraji malé vesnice, kde jsme postavili baráček. Jezdil jsem léta kolem na trénink a říkal si, že je to paráda. Koupil jsem kus lesa, louky a žiji na startu enduro tratích. Podmínky pro jezdce ideální.

Na Masarykově univerzitě jste vystudoval specializaci fitness trenér. Jde o jednu z možností pro váš život po kariéře?

Vždycky mě to bavilo. Spolupracoval jsem se super trenéry a bral si od nich poznatky. Vytvořil jsem si z toho tréninkový plán, který mi pomáhá vyhrávat závody. Pořád vymýšlím něco nového a rýpu se v tom. Po kariéře bych se chtěl věnovat kempům, organizaci závodů a trénování jednotlivců i skupin.

Za závody hodně cestujete. Jaká místa jste si ve světě zamiloval?

Krásných míst je moc, ale u mě rozhodují lidi. Nejvíc je pro mě Chille, kam jezdím spoustu let. Je tam skvělá komunita bikerů, jsou to největší srdcaři a pohodáři, co znám. Pak samozřejmě Nový Zéland, kde nad lidmi převažuje příroda. Ta je naprosto úžasná, hotový rybářský ráj.

Pro vás jako rybáře tedy ideální místo. Pořád se rybaření věnujete?

Jde o vášeň, relax. Klidně hodiny projíždím na internetu jenom rybářské vybavení nebo videa. Důležitý je pro mě balanc, protože extrémní sport je fyzicky i psychicky náročný, rybaření je pravý opak. Pak domů přijdu spokojený, vyrovnaný a jsem v pohodě.

PAVEL ŠŤASTNÝ