Obří slalom, super-G a slalom speciál měly v jeho podání jedno společné. Nedokončené. Českému lyžaři Martinu Vráblíkovi zimní olympijské hry ve Vancouveru nevyšly. V superkombinaci obsadil student Fakulty sportovních studií brněnské Masarykovy univerzity až jedenatřicátou příčku. Přitom obhajoval dvanáctou pozici z Turína.

Vleklé potíže s kolenem a zády si vyžádaly svou oběť. „Hned po příletu jsem zamířil na magnetickou rezonanci, nějaký nález tam je, čekám na verdikt,“ posteskl si sedmadvacetiletý sjezdař.

Máte za sebou druhou olympiádu, co jste si z ní přivezl?
Především spoustu krásných zážitků. Jasně, že nejsem spokojený s výsledky. Hlavně mě mrzí, že jsem kvůli zranění nefungoval, jak jsem chtěl. Na druhou stranu s tím, jak se sezona vyvíjela, jsem rád, že jsem na olympiádu odjel. Jsem připravený na kritiku, ale už mi nikdo nevezme ten pocit z účasti.

Co stojí za nevydařenými vystoupeními?
Už třetí den jsem spadl v tréninku na super-G a pochroumal si zraněné koleno. Každá další jízda byla bolestivější, noha natékala, odpoledne jsem chodil za doktory na ochlazení.

Měl jste zranění v hlavě?
To taky. Ve Whistleru byly vynikající podmínky, které jsem mohl využít ke zlepšení, ale zranění bylo kámen úrazu. Sjezd jsem jel vůbec první po roce a půl a na technicky těžké sjezdovce jsem přes bolest dojel pět sekund za nejlepšími. Není to nic světoborného. To musím realisticky uznat, ale v mé situaci jsem vytěžil téměř maximum.

Počátek olympiády narušovaly rozmary počasí. Jak jste se s tím srovnali?
Po odložené superkombinaci už jsme zažili jen dva škaredé dny. Pak jsme měli pět dní azuro, prostě nádhera. Když spojíte sníh a sluníčko, jde o nepopsatelný zážitek, byla to bomba. Nestěžuju si ani na horší podmínky, vadilo mi jen odkládání závodů, kdy pět hodin čekáte a potom je stejně zrušený.

Nedokončil jste tři disciplíny ze čtyř. Která štve nejvíc?
Všechny tři výpadky mě mrzí, vždy šlo o mou chybu. Hodně lituji obřáku, který se mi líbil a chtěl jsem se dostat do třicítky. Superobří slalom jsem jel jenom jako trénink pro kombinaci, přesto jsem cítil, že ho jedu nejlépe na olympiádě. Bohužel jsem minul bránu. Ve slalomu speciál jsem měl asi největší šanci. Jednoznačně moje blbost, když jsem si nepohlídal hranu. Věděl jsem, že pojedu naplno a překročil jsem hranici.

Byl jste přemotivovaný?
Strašně jsem chtěl a s tou snahou jsem to asi přehnal. Jezdil jsem se zavázaným kolenem, pod prášky. Hned po příletu jsem raději zamířil na magnetickou rezonanci. Nějaký nález tam je, takže čekám na verdikt.

Máte obavy z delší pauzy?
Nemělo by jít o nic vážného, ale chci se dát stoprocentně do kupy. Poradím se s doktory, začnu pracovat s fyzioterapeutem, abych se co nejdříve vrátil na stejnou úroveň, jako když jsem byl zdravý. Už před sebou vidím jen další sezonu, v níž chci dokázat, že patřím do světové špičky. Jenže už druhý rok se kvůli zraněním nemám u sponzorů o co opřít, jsem bez výsledků. O to víc musím bojovat a přesvědčit je, aby se mnou ještě vydrželi.

Superkombinaci jste dokončil na jedenatřicátém místě. To je docela propad po dvanácté příčce z Turína.
Měl jsem velikou ztrátu ze sjezdu, kterou už nešlo dohnat. Ani slalom nebyl tak dobrý, udělal jsem několik chyb. Samozřejmě se za výkon neplácám po ramenou. Chtěl jsem zajet maximum a dopadlo to, jak dopadlo. V Turíně jsem předvedl životní jízdu ve sjezdu, měl jsem formu na medaili. Jenže závod jsem neunesl psychicky a pokazil první kolo slalomu.

Když jsme spolu mluvili během olympiády, chtěl jste si ji především užít. Do jaké míry se to povedlo?
Doufal jsem, že si Hry užiju výsledky. Ty jsem neudělal, nepostoupil jsem ani do druhého kola. Chtěl jsem se porovnat s těmi nejlepšími. Jenže když hlava chce a tělo ji neposlouchá, není to jednoduché. Proto se potřebuju dát do pořádku a pak můžu myslet třeba na Soči.

V Rusku za čtyři roky tedy plánujete revanš za Vancouver?
Určitě se chci v Soči zlepšit, nejen kvůli sobě, ale i kvůli fanouškům. Lidé mi přejí, napíšou, že závod byl dobrý, i když vím své. To potěší. Každý závodník považuje olympiádu za vrchol, má atmosféru. Tam zažijete jen smích, nebo slzy, nic mezitím. Brečí tam chlapi a pořádně. Na Světovém poháru každý mávne rukou, na olympiádě jsou emoce extrémní.

Měl jste čas povykládat si s ostatními reprezentanty?
Třeba s Lukášem Bauerem jsme rozebírali jeho závod na padesát kilometrů. Hodně a rád jsem si povídal s lidmi, které možná už v životě nepotkám. Cesta v letadla utekla také hodně pohodově.

Stihl jste v Kanadě navštívit jiné sporty kromě lyžování?
Jediné, co jsme viděli, bylo hokejové čtvrtfinále mezi Českou republikou a Finskem. Do Vancouveru trvala cesta dvě hodiny autem a když vás bolí koleno, rozmyslíte si stát někde pět hodin. Všechno šlo stranou, snažil jsem se o maximální výsledek, nejel jsem na dovolenou. Ale už jsem doma a furt vidím naději. S pílí a vůlí se mohu dostat, kam jsem si vysnil, jen to musím o rok posunout.

Jak vyplníte pauzu při léčení zraněného kolena, vrhnete se do restů na Fakultě sportovních studií brněnské Masarykovy univerzity?
Naplánoval jsem si to. (úsměv) Doufám, že si čas vyhradím a trochu se do školy ponořím. Při léčení nebudu mít jenom volný čas, čekají mě rehabilitace, ale snad oboje zkombinuju.

A potom vás čeká nový začátek?
Vrátit se na úroveň před zraněním jde velmi rychle, pokud drží zdraví. Jenže já chci jít ještě dál, což už půjde obtížněji. S týmem lidí, který mám okolo sebe, jsme schopní to dokázat. O tom nepochybuji. Jen je škoda, že na startu stojím vždycky sám, protože kdyby jezdil někdo z nich namísto mě, už musím být mistrem světa. (smích)

Martin Vráblík
Disciplína: alpské lyžování
Narozen: 4. 7. 1982 ve Vsetíně
Studium: Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně
ZOH 2010: 31. místo v superkombinaci; obří slalom, super G ani slalom nedokončil