Skučení v bahně a víně. I to je Spartan Race

Číslo 3748. „Reálně hrozí, že při závodě zemřete." Otevírám obálku se svým startovním číslem a při čtení několika výstrah mě napadají podobné myšlenky jako před několika lety, kdy jsem se vydal na trénink s hokejovou Kometou: „Sakra, do čeho ses to zas uvrtal!"

Ve společnosti dobře naladěných, vyhecovaných kamarádů už nejde utéct. Je sobota dopoledne, v Bořeticích na Břeclavsku za pár okamžiků startuje Spartan Race. Extrémní závod, při němž se tisíce „bláznů" vydávají na trať plnou nástrah.

V romanticky prosluněných vinicích, kde zrovna sklízejí vinaři úrodu, ještě dřímají stoky plné špinavé vody, bahna, pekelně klouzavé provazy, lezecké stěny i ostnaté dráty. „Lidi mají překonat sami sebe. A zároveň si to co nejvíc užít," vypráví ředitelka závodu Nikola Bartáková.

Areál letiště Kraví hora je napěchovaný jedenácti tisíci lidmi, na provizorním parkovišti se řadí jedno auto za druhým. Mezi nimi už se rozcvičují nabušení gladiátoři, útlé dámy i bezstarostní hobíci. Spartan je pro všechny. Nikdo ale neprojde bez použití všech sil.

Při rozcvičce mě ještě hřeje pocit sladkého nevědění. Instruktážní videa jsem neviděl, náš tým Ponny Express dal dohromady kamarád Lukáš Mauer, a tak jsem se staral hlavně o to, abych dorazil na místo. „Je to jako ve škole před písemkou, o které víte dlouho dopředu a vůbec jste se na ni nepřipravili," smějeme se s kamarády.

Pak stojíme v řadě na registraci, zatímco kolem nás vybíhají první závodníci a mizejí za horizontem. Za chvíli už jsme okroužkovaní čipy, na trikách nám visí startovní čísla a nervozita narůstá stejným tempem jako efektní dým na startu.

Za dvě minuty dvanáct. Nad vinicemi duní taneční hudba, dýdžejové si dělají legraci z naší rozcvičky. „Tohle je zajímavá skupinka," utrousí do mikrofonu směrem k našemu Ponny expressu.

Hecování, vtípky

Stejně jako stovky dalších skupin přátel se vzájemně špičkujeme, hecujeme a vzduchem létají vtípky. „Už nemůžu ani mluvit," souká ze sebe kamarádka Míša.

Řadíme se před startovní pásku. Do pekla zakrytého hroznovým vínem vbíhají sparťani v patnáctiminu­tových intervalech. Každá várka má 250 lidí. „Zvedněte ruce a vyskočte," vyzývají pořadatelé startující. To je poslední legrace, ťed už se bude závodit.

Tři, dva, jedna… Nad startem se rozprostře kouřová clona oznamující začátek závodu. I když jsme tým, teď musí každý bojovat každý sám za sebe. Vbíhám do úvodního kopce těsně za kamarádem, který v Ponny Expressu platí za nejlíp trénovaného. Necháváme za sebou řadu soutěžících a postupujeme vpřed. „Třeba mu budu stačit," říkám si v duchu a přitom odporuji všem sebemenším zákonům taktiky.

Bez tréninku ne

Má příprava byla bídná jako podmínky v uprchlickém táboře. V září jsem neběhal, absolvoval tři svatby a posilovnu viděl maximálně z tramvaje. Ráno jsem spořádal kuřecí bagetu a dva banány. Inu, zázraky se dějí, ale ne dnes.

Za horizontem čeká první překážka z patnácti. Rychle se překulím přes balík slámy a postupuji vpřed. „He, jestli to půjde takhle dál, budu na tom hodně dobře," říkám si v duchu. A nevědomky zažívám poslední okamžik s vysokým sebevědomím.

Rýsuje se přede mnou další nástraha. Velká změť železných trubek, kterou je třeba přeručkovat. „To dám," pomyslím si. První velký omyl.

Při druhém přehmatu padám jak shnilá hruška. „Tak si dej třicet angličáků," křikne na mě dobrovolník, který hlídá správný chod závodu.

Tyhle „angličáky" rozhodně na hraní nejsou. Jde o cvik zvaný burpee, kombinace kliků a dřepů. Pokud závodník nezvládne překážku, stihne jej právě „angličáková" msta.

Sranda je pryč. Funím a cítím, jak mám slabé ruce. Když se zvedám, míjí mě vytrénovaná kamarádka Eliška. „Ahoj Tome, jak to jde?" směje se.

Sbíhám za ní z kopce, ale odstup se zvětšuje. V údolí pod vinicemi spatřím třetí překážku. Sparťan má přejít bez spadnutí po úzkých prknech. Pohoda? To řekněte mým roztřeseným nohám. V půlce padám. „Dej si třicet," slyším od dalšího dobrovolníka, které přestávám mít rád. Na trati jich bývá mezi padesáti a stovkou. „Záleží na typu závodu," vysvětluje Bartáková.

Cesta se line do strmého kopce. A v jeho půli leží hromada pytlů s pískem. Ty pro pánskou společnost váží okolo dvaceti kilo. Pytel nesmí spadnout na zem, zatímco s ním závodník zažije padesátimetrový okruh do kopce a z kopce. Kloužu se dolů jak hromádka neštěstí, tuhle překážku dávám.

Moje síly ovšem odešly do věčných lovišť.

Přede mnou nejvyšší kopec. Nestačím s dechem, plivu a dávám se do chůze. Nesmíš vzdát, honí se mi hlavou. Dělá se mi špatně. Po krátkém rozmýšlení jde bageta i s banány někam ke kořenům skvělého jihomoravského ví­na.

Od té chvíle je mi líp. Dávám se do klusu. Po občerstvovací stanici potkávám členky Ponnyho expressu, které se ztratily někde na trati. „Už dlouho nebyla žádná překážka," zakřikne Míša.

Sbíháme do polí a dole pod nohama to začíná čvachtat. Bahna už se do konce závodu nezbavíme.

Z lezecké stěny padám a čeká mě dalších třicet. Oklamání pořadatelů nehrozí. „Kam jdeš? Ještě devět," křikne na mě jeden z hlídáčů.

Je mi špatně, chytají mě křeče, když v dálce spatřím kopce mazlavé hlíny. S břečkou problém nemám. Skočím do špinavého jezírka a rázem jsem jak hroch s bahnem od hlavy až k patě. „Překážky jsme chystali asi v devíti lidech. Některé třeba tři dny. Nejvíc práce bylo s bagrováním jámy u šplhu," vypráví ředitelka.

Na dalších kilometrech se kromě hnědé břečky kupí i překážky. Tahání pneumatik, přelézání stěny z provazů, brodění potokem. „Připadám si jak ve Vietnamu," řvu tragikomicky.

Přestávám vnímat a závod utíká tak nějak rychleji. Občas mě jen vyruší zvuk sirén v dáli. Na klidu mi rozhodně nepřidá. „To jsou hasiči, kteří jezdí pro vodu. Záchranka vyjížděla jen pro kluka, který si při šplhu zlomil holenní kost. Při závodu se zranilo asi čtyřicet lidí," líčí později Bartáková.

Se šplhem problém nemám – z lana spadnu okamžitě, a tak jdu na angličáky. Na řadě je plazení v bahně pod ostnatým drátem. Plácám se jak lachtan, ale tělo už stejně necítím.

Následují muka na kluzké mazlavé plošině, kde si závodníci naštěstí pomáhají. Po chvilce už vidím cíl. Ale ne tak hrr. Ještě je třeba přeskočít hořící prkna a dostat naloženo od dvou chlapů s velkými molitanovými buchary.

Přichází slastný pocit. Je to za mnou! Co na tom, že vítěz by trať v mém čase stihl třikrát a většina mých zablácených přátel už se směje v cíli. Skvělý zážitek. Příští rok vyrazí Ponny Express do blátivého pekla znova. „Plánujeme okolo desíti závodů v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Moravská atmosféra v Bořeticích nás nadchla. Právě řešíme, jestli se příští rok vrátíme na stejné místo," říká ředitelka závodu.