Tak jako střelkyně Kateřina Emmons, která se na ní se zlatou medailí v ruce směje z prvních stránek novin. Proč ne. Češi už ovládli nejeden sport, ale myslet na Olymp nejrychlejší raketové hry světa ovládané Asiaty? To je troufalost!

„Je to můj sen. Radši si dám vyšší cíl a zkusím ho splnit. Snad se to jednou podaří,“ usmívá se Kristína Ludíková. Dvacetiletá badmintonistka, která skončila v Pekingu ve druhém kole. „Ale hrála výborně,“ říká šéf českého svazu Zdeněk Musil o prohře české naděje se zkušenou Britkou Hallamovou.

Česko má štěstí, že hraje pod jeho vlajkou. Narodila se totiž v Trenčíně. Po mámě Slovenka, po tátovi Češka. V patnácti se rozhodla po dlouhém uvažování pro západnější směr. Teď hraje za brněnský oddíl Sokol Jehnice. „Rozhodovali jsme se společně. Nelituji,“ říká . Na Slovensku z toho neměli radost. Pořád nemají. „Zlobili se na mě dost a budou pokaždé, když udělám výsledek,“ tuší.

Ludíková mluví slovensky, ale občas se jí do věty vkrade tu české, tu anglické slovíčko. To tím, že poslední dva roky strávila v německé Saarbrückenu. V kempu mezinárodní federace IBF. „Byl tam tvrdý režim. Měla jsem chuť s tím praštit, ale když si člověk určí cíl, musí za ním jít,“ má jasno. Před olympiádou dokončila maturitu a po Číně zamíří do Dánska. Hrát tam bude druhou ligu a k tomu studovat. „Jinde bych se dál nemohla zlepšovat,“ říká. Uvažuje, že jednou přesídlí do Asie. Jinak se rychlostně špičce nevyrovná.

K badmintonu ji přivedli rodiče. Vždyť opeřený míček svedl jejich životy dohromady. Prakticky tak byla pro tuto hru zrozená. „Strašně mě to baví. Neměnila bych,“ ujistí. A kdy že bude tou světovou jedničkou? „Chci na další olympiádu. Pak se uvidí, jak to budu mít se zdravím. Zda bude chuť a elán pokračovat naplno,“ nastíní svůj plán.

Má čas. Její pekingské přemožitelce, aktuální světové patnáctce, je třiatřicet.