Pořád jste vitální a vypadáte mnohem mladší. Recept tkví ve sportu?

Asi ano. Jezdím na kole, v zimě jsem lyžoval na sjezdovkách. Běžek mám plné zuby, co jsem dvacet let závodil. Ovšem letos místo na hory jedeme na Kanárské ostrovy do tepla.

Jezdíte na kole celoročně?

Když vysvitne slunko v prosinci nebo v únoru, vytáhnu kolo a jedu se projet na přehradu nebo na rovinu na jih. Do kopců už se mi moc nechce.

Jedna taková vyjížďka ovšem nedopadla dobře, 10. února letošního roku vás srazilo auto. Co se stalo?

Jel jsem v Kohoutovicích dolů z kopce a jeden starý pán odbočil nahoru na myslivnu. Byl to lékař a hned se o mě prý postaral, byl jsem v bezvědomí a probral se až v sanitce.

Jak jste z nehody vyvázl?

Na levé straně jsem měl zlámaná všechna žebra, dvě lopatky zlomené, plíce proražené, otřes mozku, rozbitou hlavu, ulámané nějaké hroty obratlů na páteři…

To vás neodradilo od ježdění na kole?

Určitě ne, akorát jsem přišel o kolo, zbyl jen smotek, musel jsem si koupit nové.

Pojďme k něčemu příjemnějšímu. Slavíte narozeniny na Štědrý den, jaké to je?

Hrozně blbé datum. (úsměv) Rodiče to dělali tak, že jsem dopoledne dostal dort a nějaké hračky, zbytek jsem měl večer pod stromečkem. Slavit narozeniny nemůžu, jednou jsem se o to pokusil na Štědrý den a byla ostuda. Manželky si přišly vyzvednout kluky v devět hodin, protože děti brečely, že stromeček nesvítí a táta je pryč. Tak je neslavíme. (úsměv)

Vůbec?

Manželka, děcka a vnoučata mi popřejí, naleju si trochu šampaňského, ale nikoho nezvu. K sedmdesátinám jsme to dělali na Silvestra, tak přijelo pár lidí. Letos nic, prcháme z České republiky a Vánoce slavíme na Kanárech.

Záviděl jste ostatním dětem narozeniny v jiný den?

Určitě, protože jsem měl všechno v jednom.

Jak tedy u vás slavíte Vánoce?

Normálně jako všichni, děcka jsou velká, takže s manželkou jsme v podstatě sami. Býváme na chalupě, přijdou sousedé, pokecáme. Jak přijdou děcka, rozdají se dárky. Nábožensky Vánoce vůbec neslavíme, ani jeden si na to nepotrpíme, že bychom chodili třeba do kostela na půlnoční.

Vzpomínáte na dárek, který vám udělal největší radost?

Jednou jsem dostal elektrický vláček Merkur, to byla velká lokomotiva, rychlíkové vagony. Když jsem byl starší, kupovali mi k tomu další vagony a koleje, když se vše rozložilo, byl plný pokoj. Měl jsem to někde na půdě na chalupě, ale buď jsem to někomu dal, nebo si ho někdo vzal. Vláček byl pěkný.

Kolo jste na Vánoce nedostal?

Pamatuji si, že jsem v létě dostal za vysvědčení závodní kolo. Dobře jsem se učil, jenže jak jsem začal závodit, už to bylo s učením horší. (úsměv) Školy jsem ovšem dodělal.

Jan Smolík
narozen: 24. prosince 1942 v Lipníku nad Bečvou
sport: silniční cyklistika
kluby: Lovana Hradec Králové, Dukla Brno
trenérská kariéra: Tréninkové středisko mládeže Dukla Brno
úspěchy: vítěz Závodu míru 1964, mistr Československa v silničním závodě 1965, vítěz Tour Bohemia 1971, 2. místo v týmové soutěži a kapitán Československa v Závodě míru 1970, 4. místo v Závodě míru 1967, 11. místo na mistrovství světa v silničním závodě družstev 1966, vítěz šesti etap Závodu míru, dvojnásobný účastník olympijských her v silničním závodě (1964 Tokio – 71. místo, 1968 Mexiko – 23. místo)
ocenění: v roce 2013 obdržel Cenu Jihomoravského kraje i Cenu města Brna, v roce 2014 mu Český olympijský výbor udělil Cenu fair play

Cyklistka nebyl váš první sport, co vás k ní přivedlo?

Běhal jsem na lyžích, ale zlomil to Závod míru. V Pardubicích byl dojezd, bydleli jsme v Hradci Králové a s kámošem jsme sedli na kolo a jeli se podívat. Líbilo se mi to, pár týdnů nato měl Slovan Hradec Králové na vývěsce, že dělá náborové závody a potřebuje závodníky. Přišel jsem tam a od té doby je ze mě cyklistický závodník. Psal se rok 1957.

O sedm let později už jste vyhrál Závod míru. Stále vás lidé na ulici poznávají?

Je to s údivem, ale lidi mě fakt poznávají. Spíš vrstevníci, nebo řekněme sedmdesátníci, možná šedesátnicí si mě pamatuji. Mladí cyklisté už vůbec nevědí.

Váš úspěch přišel na začátku kariéry a dost ji ovlivnil, posuzovali vás podle Závodu míru?

Nevím, zda mi to pomohlo, či uškodilo, každopádně když jsem v roce 1964 vyhrál a další rok se mi nevyvedl, byl jsem zase vyvrhel. Český cyklistický fanda neodpouští, Další roky už se mi dařilo, v roce 1967 jsem skoro vyhrál, o žluté tričko jsem přišel dvě etapy před koncem. Vedli jsme v družstvech i jednotlivcích, nakonec jsme neměli ani modré, ani žluté tričko.

Lze Závod míru srovnat se zahraničními podniky?

Jde, byl to velký závod, daleko větší než Okolo Rakouska, Nizozemska nebo Bulharska. Dal se přirovnat k Tour de France. V té době sem jezdila silná konkurence ze západu, Belgičané, Italové, Francouzi, Nizozemci, v květnovém termínu si přijeli udělat formu na sezonu. Závod byl pěkně zorganizovaný, dávala se do něj hromada peněz.

Mrzí vás, že jste se jako amatér nemohl poměřit s profesionály na Tour de France, kterou jste loni poprvé viděl naživo?

Neodnesla to jedna generace, ale řada generací. Když spustili železnou oponu po válce, měli jsme smůlu.

Myslíte, že jste mohli konkurovat těm nejlepším?

S klukama jako Eddy Merckx jsem jel hromadu závodů jako amatér. Vzpomínám ho, protože po devadesátém roce jsem začal prodávat cyklistické věci a spolupracoval jsem s ním, pomohl mi. Věřím, že hromada kluků, nejen já, bychom mohli mezi nimi závodit a trénovat, možná by bylo víc známých československých cyklistů, že vyhráli etapy u profíků, nejen Svorada či Sagan.

Kde jste se cítil nejsilnější?

Když jsem měl formu, byl jsem dobrý v kopcích, po rovině, časovky jsem vyhrával, neměl jsem problém. Ale když mi to nešlo, byl průšvih. (smích)

Co považujete ze svůj velký úspěch vedle triumfu na Závodu míru?

Vyhrál jsem Tour Bohemia, což byl nádherný závod. Spalo se v Novém Boru a hvězdicovitě se každý den vyráželo na etapu, bylo jich pět nebo šest. Vyhrál jsem na sklonku kariéry v roce 1971 a vážím si toho zrovna jako Závodu míru.

V čem je největší rozdíl v cyklistice ve vaší éře a nyní?

Měli jsme to taky vydřené. Když se teď podívám, jaké jsou převody, cyklisté jedou do kopce jak panenky. Na starých záběrech vidíte, že za nás i profíci jezdili těžký převod, na Tourmaletu nebo Galibieru se trápili. Tenkrát jiné převody nebyly, pětikolečka, pak šestikolečka, teď jich je deset nebo dvanáct, to je neskutečné. Technika šla strašně moc dopředu.

A co dál?

Další věc je oblečení, my jsme měli bavlněné, když člověk zmokl, všechno na něm viselo, bylo to hrozné, než oschlo. Teď kluci zmoknou a když za pět minut vysvitne slunko, jsou věci suché. Taky jídlo je jiné. Mají různé preparáty, nemusejí si nic připravovat, my jsme si na etapy všechno chystali, museli jsme si sami udělat jednohubky a nabalit si je, strčit do kapsy nebo dát pytlík na občerstvovačku.

Co jste jedli?

V té době letěly ovesné vločky, uvařené a smíchané s kompotem třeba meruňkovým. V mixéru se to rozšrotovalo, což nám dávali na občerstvovačkách tekuté do lahve.

A mohli jste si pak dát pivo.

Naštěstí, Když jsem měl hubu slepenou od sladkého, mohl jsem si dát pivo, teď je to špatné. (smích) Muselo se vypít hned, jak začalo pěnit, vystřelilo, ale vypité bylo v tu ránu. A flašky se nezahazovaly, jako se to dělá teď, museli jsme je strčit do košíku nebo kapsy, protože jich moc nebylo.

Fungovali taky domestici, kteří nyní dojedu k servisnímu autu pro občerstvení?

Nic takového, každý si vše obstarával sám. Navíc přijet do auta bylo striktně zakázané, k autu se nemohl nikdo ani přiblížit, jen když měl defekt. Teď závodník přijede k autu a ještě se občas chytne za zrcátko a potáhne do kopce.

Baví vás sledovat současnou cyklistiku?

Baví, teď je to super, za nás z toho lidi nic neměli přijeli jsme na stadion a před ním byly poslední dva kiláky rozestavené kamery a lidi viděli jen konec, jinak závod slyšeli v rádiu. Teď jede pět šest motorek s kameramany mezi závoďákama, i když se jim tam motají i někdy zaviní problém, ale teď je cyklistika v podstatě v přímém přenosu. Je to super hlavně v kopcích.