Soňa a já jsme už polámané ženské, směje se Tobiášová

Návrat Terezy Tobiášové do extraligového kolotoče nutí listovat v kalendáři. Sedmatřicetiletá volejbalová ikona KP Brno hrála poslední soutěžní duel 20. prosince 2008. Před tím získala pět českých titulů.

Když Královopolanky vyhrály v roce 1990 nejvyšší soutěž poprvé, talentovaná juniorka už válela dresu brněnské Univerzity. Jedenáct z dvanácti současných spoluhráček Tobiášové tehdy ani nebylo na světě. O šest let později přešla do Králova Pole. „Kočky jsou perfektní. Vzaly mě mezi sebe,“ těší mámu tří synů, která se po mateřské dovolené a zranění achilovek objevila na palubovce poprvé při pondělní výhře KP nad SG Brno 3:0.

Jak se cítíte po prvním utkání po třech letech?
Nebyl to volejbal, který by mě pořádně prověřil. Jsem ovšem ráda, že jsem začala jednodušším zápasem. Návrat na hřiště po takhle dlouhé době je totiž psychicky náročný. Navíc jsem v poslední době skoro netrénovala.

Achilovky zátěž vydržely?
Zatím jo. V září jsem trénovala, ale po přípravném turnaji mi selhaly nohy a zranila jsem si ke smůle obě achilovky. Chodila jsem jen po rehabilitacích a dva měsíce jsem nehrála. Nejsem úplně v pořádku, na žádné útočné skákání to není.

Na liberu vás problémy nebrzdí?
Přípravu jsem začala na univerzálu, ale post na diagonále je hodně náročný. Uvidím, jak mi nohy vydrží teď na liberu. U přihrávky mě nelimitují. Mám ovšem pořád v podvědomí strach z dalšího zranění.

Libero jste si zkusila, když jste měla zraněné koleno.
Jednou, možná dvakrát. S liberem se člověk musí smířit v hlavě. Bojovnou náladu vám dodá adrenalin z útočení. Smeč a blok volejbalisty hecuje. Dřív bych se s tím srovnávala těžko. Teď vím, že fyzicky jsem opotřebovanější a s novou pozicí se sžiju.

Chybí vám skládání míčů?
Jasně. Byla jsem zvyklá útočit, což mě baví. Nejvíc se mi líbilo na univerzálu, ale nechci se loučit úplně. Zdraví mi útočné hrátky nedovolí. Jednou to přijít muselo.

Přijala vás parta s věkovým průměrem dvacet let?
V týmu jsou hodně mladé holky. Některé se narodily dlouho potom, co jsem začala hrát volejbal. Kočky jsou perfektní. Snaží se a chtějí se učit. Vzaly mě mezi sebe. Znám některé z loňska, kdy jsem v Králově Poli trénovala. Nepřijde mi, že je mezi námi takhle šílený věkový rozdíl.

Nebyl problém s tykáním a vykáním?
Vůbec ne. (směje se)

Budete prodloužená ruka trenéra Ondřeje Marka?
Možná. I trenér je trošku mladší než já. S Ondrou některé věci konzultujeme, ale do tréninků jsem se pořádně ještě nedostala. Zatím bojuju sama se sebou. Snažím se holkám poradit a pomoci. Třeba mě jednou v budoucnu nějaké trenérská role čeká.

Máte tři malé syny. Troufnete si jezdit i na zápasy evropských pohárů, kdy je tým několik dní mimo domov?
Teprve uvidíme. S trenéry se domluvíme. Je to těžké. Nechce se mi děti svěřovat někomu na hlídání. Dostaly se jednou týdně do jeslí. Hlídají babičky, dědové, neteř. S Ondrou se domlouvám, které tréninky chodím a které vynechám. Svůj čas různě lepím.

Ve čtvrtek se potkáte jako soupeřky s beachovou parťačkou Soňou Novákovou, která hraje v Přerově. Hecovaly jste se?
Měla natržené lýtko. Snad už naskočí. Jsme obě prostě polámané ženské. (smích) Už to bereme jinak, ale je to zajímavé setkání.