Jeden od druhého převzal dres pro „největšího Bulhara“. Ten v brněnské Dukle dostává dráhový cyklista, jenž spadne. „Teď ho mám já, protože jsem se smotal na závodech ve Vídni. Kdo se ocitne na tlamě, i když ho třeba srazí auto, udělal chybu a dostane dres,“ usmívá se šestadvacetiletý bronzový medailista z mistrovství Evropy v keirinu Adam Ptáčník.

Předtím ho vozil jeho týmový kolega Denis Špička. „Adam ho má s sebou na Mallorce a předávání by mohlo opět začít, protože tam se soustředění neobejde bez karambolu. Doufám, že půjde jen o lehké pády,“ culí se o tři roky mladší Špička, který v loňské sezoně vybojoval bronz v keirinu na Světovém poháru v Kolumbii. Právě tito dva jezdci budou s největší pravděpodobností jako jediní zastupovat Českou republiku na olympijských hrách v Londýně. Ptáčník pojede sprint, Špička keirin.

Vaše šance na olympijskou účast jsou výrazné. Co by pro vás znamenalo, kdybyste nakonec do Londýna nejeli?
Ptáčník: Rozhodně by šlo o zklamání. Z minulého roku jsme tak získali dobré postavení, o které snad nepřijdeme.
Špička: Zatím to vypadá, že bychom se měli do Londýna dostat. Pokud zničehonic nepřilétne někdo z našich konkurentů a nezjeví se na stupních vítězů Světového poháru. I kdyby se však před nás protlačili Španělé, stále máme ještě dvě místa rezervu. Snad je olympiáda pojištěná.

Takže už si připouštíte myšlenky na Londýn?
Špička: Myslím na něj už rok. Člověk se na to chystal od začátku kvalifikace, protože v životě sportovce se jedná o největší událost, kterou zažije. Proto se na sezonu maximálně připravuje.
Ptáčník: Od začátku máme jediný cíl: dostat se na olympiádu.

S jakým cílem tedy na britské ostrovy pojedete?
Špička: Když se podaří vyladit formu, šance na slušné umístění existují. Člověk na hry nejede na výlet, ale aby udělal výsledek. To ho musí motivovat, aby pro něj udělal maximum.
Ptáčník: Olympiáda je mnohem snazší co se týče postupového systému disciplín a také konkurence, protože na hry nemůže tolik lidí jako na mistrovství světa, Evropy nebo Světové poháry. Z každé země závodí jeden dráhař, takže postup z rozjížděk bude mnohem schůdnější. Máte větší šanci na úspěch.

Dráhová cyklistika nabízí velké množství disciplín. Věděli jste o ní něco před vaším příchodem do Dukly?
Špička: To ani nedokážu říct. Na tréninku jsem najednou dostal dráhové kolo, posadili mě na něj a až pak jsem zjistil, že nemá brzdy. Byla to zpočátku velká neznámá.
Ptáčník: Já jsem přišel do Brna a řekli mi: Jeď třicítkou, to tě udrží na dráze. Takže jsem se snažil nespadnout. Keirin za motorkou jsem jel poprvé až na juniorském mistrovství Evropy a šlo to.

Co vás na cyklistice baví?
Špička: Líbí se mi akční závody, rychlost, osobní souboje. Nejde o nudný sport.
Ptáčník: Můžu závodit s top nejlepšími jezdci na světě a když získám medaili, nakopne mě to k trénování, dostanu hlad po dalším úspěchu. Rychlost má své, vnímáte ji v zatáčkách, prostě nejedete s kolem na stezce. Tam se těžko svezete osmdesátkou.

Bojíte se při vysokých rychlostech, navíc v těsném kontaktu se soupeři?
Špička: Jasně že strach je, bez pudu sebezáchovy by to nešlo. Ale nesmíte si obavy moc připouštět. Při trénincích posuzujete, zda lze situaci vyřešit hlavičkou, pošťouchnutím, aby tam člověk nejel a s jistotou spadl. Vyhodnocujete situace a podle toho jízdu přizpůsobujete.
Ptáčník: Dnešní závodní trendy jsou přísnější, než když jsem kdysi začínal. Rozhodčí vás teď diskvalifikují takřka za nic. Chtějí z cyklistiky udělat bezkontaktní sport. Jenže třeba keirin má krásu právě v kontaktu. Rozhodčí tak dávají výhodu Angličanům, kteří si vlezou na vedoucí pozici a nikoho nepustí.

Dávku adrenalinu tedy k závodění potřebujete?
Ptáčník: Rozhodně, a to i při tréninku za motorkou, nebo když jsme jeli za tranzitem z kopce rychlostí sto čtyřicet kilometrů v hodině…
Špička: …to jsme zkusili jednou a naposled, protože se kolo šíleně rozvlnilo. Usoudili jsme, že takové pokusy už raději vynecháme. (smích)

Vybavujete si nějaké závažnější karamboly?
Špička: Před dvěma lety v Manchesteru jsem si nejprve spálil levou část pozadí, druhý den pokračoval a opět se mi moc nepoštěstilo. Spadl jsem na druhou půlku, která to odnesla ještě hůř. Nemohl jsem v letadle ani sedět. (směje se)

Sprinteři velikostí svalů připomínají kulturisty. Po tom hodně mužů touží. Co vy?
Špička: Dřív jsem si asi říkal, jak budu namakaný, ale o tom dráha není. Možná je u nás tolik svalů na škodu. Když si totiž chci koupit džíny, vyzkouším jich dvacet a stejně žádné nepasují. Skoro abych chodil do nadměrných velikostí a nosil obří kalhoty v pase, které si připnu kšandami. (smích) V úzkých džínách si připadám jako v cyklistických kalhotech.
Ptáčník: Mrkváče pro nás sice nejsou, ale pořád lepší svaly než být vychrtlí jako silničáři.

Víc si vás aspoň všímají ženy?
Ptáčník: Možná na koupališti lze poznat, že sportujeme, když máme tak velké nohy. Na druhou stranu slyšíme posměšky, že chlapi si přece nohy neholí.
Špička: Banda sprinterů s krátkými kraťasy na koupališti vzbudí rozruch. Většinou na nás okolí kouká jako na pitomce. (úsměv)

Oholené nohy ovšem k cyklistům patří…
Ptáčník: Prvotní důvod pro holení nohou je v pádech. Když cyklista sletí, mohou mu ošetřit ránu, aniž v ní má chlupy. Co se týče žen, nejdřív se většinou diví, co je to za hnus. A po třech měsících samy vyžadují, ať se oholím, že se jim chlupaté nelíbí.
Špička: Třeba na olympiádě neměli někteří bikeři oholené nohy, což u dráhařů nepřipadalo v úvahu. Kdyby přijel někdo s bobrem na nohách, všichni se mu náležitě vysmějí. (úsměv) Příští týden čtěte Olympijskou výzvu atleta Jana Marcella.

Olympijský klíč

Dráhová cyklistika nabídne v programu olympijských her dvě vytrvalecké disciplíny omnium a stíhací závod družstev. Sprinteři pojedou týmový sprint, sprint jednotlivců a keirin, jenž se jezdí za motorovým vodičem, který odstupuje dvě a půl kola před koncem osmikolového závodu, v jedné jízdě většinou jede šest dráhařů. Na olympiádu se kvalifikuje deset tříčlenných týmových sprintů, z nichž pouze pět bude z Evropy. Tyto země zároveň dostanou po jednom místu v keirinu a sprintu jednotlivců. V obou disciplínách se na olympiádě představí 18 borců plus někteří na divoké karty. Zbývajících osm zemí vzejde z redukovaného žebříčku, do něhož se nepočítají státy postupujících týmů. Z osmi příček připadají pro Evropu čtyři a Češi jsou ve sprintu i v keirinu shodně třetí.

Trenér: Vytáčí mě laxnost Denise

Dřív se dráhové cyklistice věnoval jako závodník, ale úspěchu se dočkal až v trenérské roli. Absolvent Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity Petr Klimeš vede českou sprinterskou reprezentaci, kterou tvoří jezdci brněnské Dukly. Jak vidí své svěřence a velmi pravděpodobně účastníky olympijských her v Londýně?

Sportovci. „Denisovi nechybí moc, aby se stal prototypem správného sportovce. Problémy s ním nikdy nebyly, žádný závod nevypustí. Navíc má přehled o soupeřích, dokáže je sledovat. Adam je sice starší, ovšem dozrává teprve poslední rok. Vždy měl výkonnost i talent, ale neuměl s tím v závodě nakládat. Až teď lépe přemýšlí a situace vyhodnocuje, jak má.“

Trénink. „Naši konkurenci tvoří svět, v Evropě jsou spíš jezdci stejné úrovně. Oba ví, že jsme úzký kolektiv a bez tréninkové morálky a píle to nedokopeme tam, kde jsme.“

Povaha. „U Denise mě někdy naštve jeho laxní přístup. Třeba při nástupu do letadla mě přivádí k šílenství. Všechny dveře už jsou zavřené a Denis se prochází po obchodech nebo se rozhodne navštívit toaletu. Adam je trochu vyčůraný a takový přístup má i ke skupině. Vystupuje jako samostatná jednotka, což borci nelibě nesou, ale když ho porazí, mohou se mu smát.“

Londýn. „Věřím, že dvě místa vyjdou. Výhodou olympiády je start pouze jednoho člověka za stát, takže třeba postupový klíč v keirinu bude mnohem mírnější než na ostatních velkých závodech. Tam postupuje pouze vítěz, zatímco na hrách jdou aspoň dva z rozjížďky i opravy, což bývá o sedmdesát procent snazší než při postupu jednoho.

Umí si ze sebe dělat legraci

S dráhovými cyklisty jsem objel dva světové šampionáty a dvě mistrovství Evropy, ani na jednom velkém podniku nechyběli sprinteři brněnské Dukly Adam Ptáčník s Denisem Špičkou. Je mi jasné, že na mě zpočátku nahlíželi jako na dalšího diváka, který jejich sportu nerozumí.

Na mě zase působili jako zakabonění borci, kteří toho moc nenamluví a rozhovory z nich budu páčit. Ne nadarmo se Denisu Špičkovi říká „Bubák“. Teď už vím, že u nich jde spíš o pekelné soustředění než nepřátelskost. Takže si už interview v klidu domluvíme v hospodě u piva.

O olympiádě mluví rozvážně, s pokorou, ale když se rozhovor stočí na jejich karamboly a skopičiny, z přemýšlivých tváří se rázem klubou vysmátí mladíci. „Jednou jsem se v šedesátce smotal a vezl se po silnici, ještě mi pořád nerostou na některých místech těla chlupy,“ culí se Špička.

Podobně to vypadá, když se jich ptám, jak spolu vycházejí v tréninkové skupině. „Jsme každý hodně jiný a dokážeme si vyjít vstříc. Kdyby všichni byli nerváci jako Denis, nevím, jak bychom to zvládali,“ pošťuchuje parťáka Ptáčník.

Tak jako vnímám jejich posun z pohledu novináře, rostou podle jejich kouče také výkonnostně. Snad se po olympiádě sejdeme zase u piva a místo pádů budeme mluvit o podařených výsledcích…

Jaroslav Kára, sportovní redaktor Deníku Rovnost

-ME v dráhové cyklistice v Nizozemí

-Holandský blog Jaroslava Káry