Vaše zklamání se dá asi těžko vyjádřit slovy. Co se stalo?

Už jsme je měly na lopatě. V poločase soupeř změnil systém bránění na zónové a my jsme se z toho prostě… vystrašily.

V první půli jste ale předváděly výborné výkony.

Hrály jsme koncentrovaně a nepouštěly jsme soupeřky do další střely. Hrály jsme delší útoky. Čím míň jich bude mít USK, tím míň dá bodů. To jsme dodržovaly, ale pak přišla ta zóna a tím si to vyhrály. My jsme potom měly otevřené pozice a nedokázaly jsme si s tím vůbec poradit.

Byly jste zaskočené, že se vám první půle tak vydařila?

Byly jsme hodně překvapené a v euforii.

I na trenérovi Bobrovském byla vidět spokojenost?

To zase ne. Naopak nás varoval, abychom Pražanky nenechaly vrátit se zpátky do zápasu. A přesně to se stalo.

Když se váš náskok ztenčoval, začaly se vám třást ruce?

Ani ne tak ruce jako nervy. Byly jsme naštvané. Bylo nám jasné, že jakmile dají prvních pár střel, tak je po nás. A přesně to se stalo.

Pár sekund před koncem jste mohly vyrovnat, ale míč skoro zázračně vyskočil z koše…

Asi jsme si to štěstí vybraly v prvním poločase. To nám padly i šťastné koše.

Dokázaly jste si aspoň, že se s USK dá hrát vyrovnaný zápas?

Až se jim uzdraví hráčky, tak to možná zase bude jiné. Ale pokud budeme dodržovat, co si řekneme, a budeme hrát koncentrovaně, tak proč ne.

Od začátku roku na hřiště vybíháte s plastovým chráničem nosu. Jak se vám s ním hraje?

Moc dobře ne. Jsem jakoby zavřená do svého světa. Nevidím, neslyším, je to nepříjemné. Těším se, až to sundám. Bude to ještě dlouho. V každém zápasu mi do něj někdo bouchne, bolí to.

Na vaší lavičce seděla Ivana Večeřová, která ve středu proti Trutnovu dokonce hrála. Jak to s ní teď vypadá?

Hodně nám pomáhá svými zkušenostmi a radami, takže doufáme, že ji budeme mít v zádech co nejčastěji.