Lipták tam zamíří v roli třetího muže světového žebříčku. „Medailista můžu být teď a příští rok končit třicátý a nemusíme se vůbec bavit,“ říká s typickou skromností šestatřicetiletý střelec z Rajhradic na Brněnsku.

Jiří Lipták vystřílel bronz v trapu na Mistrovství Evropy v Rakousku.V rakouském Leobersdorfu jste se těžko sžíval se střelnicí, nakonec z toho vzešla bronzová medaile, takže vám nakonec seděla?
Ještě teď z ní nemám dobrý pocit. Při prvním kontaktu jsem tam vyhrál Grand Prix, ale při trénincích jsme si připadali jako na horské dráze, jednou dobrý výsledek, další položka totální propadák. Trénink před závodem nenaznačoval hitparádu, pak však dolehne závodní horečka, vyplaví se adrenalin a při stoprocentní koncentraci to vyšlo.

S čím jste se nejvíc potýkal?
Dělalo mi problémy jedno střeliště. Každý střelec má jinou barvu hlasu, jiný tón, když volá o terče. Má nacvičené tři čtyři povely jako ááá, óóó, háá a na tréninku musí sladit, aby jeho tón a barvu hlasu mikrofony braly, přenášely do vrhaček a z nich co nejrychleji vylétl terč. Elektronika je stavěná tak, že jakmile zaznamená povel o terč, za setinu sekundy ho vypustí.

A když mikrofon povel nepřijme, jak střelec potřebuje?
Pak vzniká problém, terč lítá se zpožděním třeba půl sekundy, čekáte a nic. Když vyletí později, zaspíte terč, jak my říkáme, skočíte flintou. Pohyb není plynulý.


Takže začínající střelci musejí projít hlasovým cvičením?
To asi ne. Někdy ovšem přijdou mladí kluci, založí flintu a řvou o terč tak, že s ní máchají nad terénem, což je špatně. Střelec musí být spíš břichomluvec, aby nezařval a celý se nepohnul. Je to trošku alchymie, ale jedna z jednodušších věcí u střílení.

O účast ve finálové šestce jste se rozstřeloval, o dvě místa usilovalo devět mužů. Bylo složité udržet nervy?
Zpočátku to vypadalo na šest lidí, nakonec se počet zastavil u čísla devět. Nepamatuji, že se nás tolik někdy rozstřelovalo o postup do finále, nakonec to pro mě dopadlo dobře. U osmého terče jsme zůstali dva a s jasnou finálovou účastí ze mě stres spadl. Šlo o jednu z nejtěžších medailí, jakou jsem za střelecký život vybojoval.Jiří Lipták vystřílel bronz v trapu na Mistrovství Evropy v Rakousku.

Na další jste mysleli v týmové soutěži, ve které se poprvé na evropském šampionátu místo určení pořadů podle výsledků v kvalifikaci bojovalo systémem play-off. Šli jste do něj z páté pozice, ale hned vypadli s Portugalskem a zůstali pátí. Co říkáte na nový model?
Ublížil juniorům a juniorkám, kteří byli po základní části druzí a třetí, nakonec se ani jedni nedostali do bojů o medaile. Naopak my jsme dostali šanci navíc, mohli jsme z toho maximálně vytěžit, nicméně jsme nastříleli v součtu šedesát sedm terčů, zatímco Portugalci o dva víc. V daný moment to asi bylo mimo naše síly. Tahle novinka se testuje, asi je zajímavá pro diváky a trenéry.

Dostanete za bronzovou medaili odměnu?
Od Evropské střelecké federace nula, od českého svazu možná na dárky pro děti. Není to nárokovatelná částka, pokud nějaké peníze zbydou, dostanu odměny.

Pokud střelec získá medaili z mistrovství světa nebo Evropy, skoro se o tom neví, větší popularitu zajistí jen olympijský kov. Štve vás, že střelba není tak sledovaná jako třeba atletika?
S mou postavou bych atletiku nebo tenis dělat nemohl, takže jsem se dal na střelbu. Zase máme delší životnost, není žádná výjimka v pětačtyřiceti letech střílet na světové úrovni. Jsem vděčný, že dělám, co mě baví. Nezávidím atletům. Když jsem byl malý a vybíral si sport, který mě táhne, neřešil jsem, zda budu známý. Mám střelbu rád.

Měl jste odmala jasno, že budete střílet?
Můj otec i děda byli myslivci, k nim střelba na amatérské úrovni patří. V deseti letech jsem se vždycky těšil, jak pojedu s taťkou na závody a budu se dívat. Samozřejmě k tomu patřilo, že jsem dostal čokoládu a limonádu. Ve třinácti už jsem si mohl vystřelit, na to jsem se pak těšil ještě víc. A už je to třiadvacet let.

Stává se pro vás střelba už jednostrannou záležitostí, když dokola pálíte na terče?
Vystřílíme dvacet až třicet tisíc nábojů za rok, ale třeba jeden z nejlepších střelců Hancock ve skeetu nebo Fernandez v trapu vystřílí osmdesát až sto tisíc. Pro nás je to monotónní, proti nim jsme slabý odvar. Na jeden tréninkový den nám vychází pět set nábojů, takovou zátěž zvládnu den, dva a třetí už nevstanu z postele. Oni jsou zvyklí na dvě stě takových tréninků, což už je i finanční zátěž.

Jaké partie těla při střelbě trpí nejvíc?
Když nejsem úplně v kondici a přeženu to na tréninku, hlavně mě bolí záda ve vrchní partii, kde jsem nejvíc nahrbený. Ramena nebo tvář si zvyknou na otlučení. Děláme kompenzační cvičení, protože střílení je jednostranná zátěž. Loni jsem byl se zády na kompletním vyšetření a myslel jsem, že budu shrbený, ale doktor se divil, že jsem v pořádku. S tenisty má prý horší zkušenosti. Po třiadvaceti letech střílení jsem měl jen lehce vyhnutou páteř, což jsme narovnali vložkami do bot. Od letoška je používám a možná můžou za mé letošní lepší výsledky.

Ve světové špičce trapu se pohybujete několik let jenom s Davidem Kosteleckým. Pomáhá vám, že máte parťáka, který navíc bydlí v nedalekých Holasicích?
Musím mu poděkovat, protože mi se střílením dost pomáhá, radí mi s úpravou zbraní i náboji. Nevím, zda bych se bez jeho rad dostal na takovou úroveň, možná ano, ale o dva roky později. Na to že jsme konkurenti, máme dobrý vztah, nějaký pátek to spolu táhneme a doufám, že ještě budeme.

Vyhlížíte společně další olympijské hry v Tokiu za dva roky?
Určitě pojedeme dál, David je na tom fyzicky velmi dobře, nemá potřebu končit. Myslím, že další čtyři roky zvládne v klidu, navíc výsledky má takové, že na mistrovství Evropy a světa se vždycky probojuje. Kdybychom měli tři, čtyři mladé střelce, kteří nás porážejí v nominačních závodech, bude na zváženou, zda se věnovat jiným věcem. Zatím ta situace nenastala. Spíš potřebujeme další české závodníky, kteří střílí na světové úrovni, abychom mohli nějaký závod vynechat a soustředit se na jeden vrchol.

Postupové místo na olympijské hry vystřílí závodník pro stát. Hrozí mezi vámi rivalita, kdo pak na hry pojede?
To ne. David vystřílel postupové místo na minulou olympiádu a podle mě je lepší, když Český střelecký svaz řekne rok dopředu, kdo pojede, ten má možnost se připravovat k jednomu cíli. Němci to věděli až dva měsíce před olympiádou, neuspěli a nebaví se spolu. Nikam jsem se netlačil, nakonec David skončil v Riu čtvrtý, pral se o bronzovou medaili, takže to bylo dobré rozhodnutí státního trenéra Petra Hrdličky.