S reprezentačními kolegyněmi Evou Puskarčíkovou a Jessicou Jislovou si vybral Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. „Měl jsem vždycky štěstí na spolužáky a na partu lidí kolem sebe, takže pro mě bylo hrozně příjemné sem jezdit po sezoně a studovat,“ říká sedmadvacetiletý sportovec, který loni získal bakalářský titul v oboru Trenérství se specializací na biatlon. V magisterském studiu se zaměří na kondiční trenérství.

Co vás přivedlo ke studiu na vysoké škole?
Rozhodl jsem se pro něj hlavně proto, že se ve sportu kdykoliv může přihodit něco, kvůli čemu člověk nemůže pokračovat. Ať už jde o zranění, nebo prostě nemá dostatečnou výkonnost. Kdykoliv můžu udělat špatný pohyb a skončit. Navíc biatlon není sport, který mě zabezpečí do konce života po dvou sezonách. Ani si to nepřeju. Po sportovní kariéře chci nějaký další rozvoj.

Takže studium byl vyloženě váš nápad?
Ano, rozhodl jsem se sám. Učitelé na základce nebo na střední mi říkali, ať sportuju, ale zároveň myslím na zadní vrátka. Takže tu touhu ve mně možná vybudovali oni. Brno jsem si vybral proto, že tady studovali i další lidi z týmu jako Zdenda Vítek, Jarda Soukup nebo Ondra Rybář.

Baví vás sedět ve školní lavici, nebo v ní myslíte na to, kdy už zase budete na sněhu?
Sportovní kariéra je pro mě samozřejmě priorita, ale ve škole se odreaguju. Měl jsem vždycky štěstí na spolužáky, na partu lidí kolem sebe, takže bylo hrozně příjemné sem jezdit po sezoně a studovat. Pro mě to byla určitá část relaxace. Samozřejmě s tím souvisí zkoušky, což je míň příjemná část. Na druhou stranu říkám, že sportovní život je stereotyp, člověk může lehce zakrnět, což nechci. Škola trochu nabourá zajeté mechanismy.

Se spolužáky se tedy znáte dobře, nebo jste ve škole jen občas?
Určitě znám, není to tak, že bych přijel jednou za rok. Dělají si ze mě trochu srandu, když přijedu jednou za čas. V podzimním semestru se ve škole opravdu objevím jednou nebo dvakrát, spíš všechno řešíme přes maily. Naopak v jarním semestru, po biatlonové sezoně, jsem tam častěji než oni, víceméně dělám dva semestry v jednom. Mám výhodu, že mi spolužáci vždycky ochotně poskytnou materiály. Jsou vstřícní a pomáhají mi.

Rozdáváte jim autogramy?
Občas si někdo řekne o podpis pro rodiče nebo sestru. Je to příjemné, když vím, že tím někomu udělám radost. Ale spíš si mezi sebou povídáme a biatlon víceméně neřešíme. Což je fajn, máme jiná témata a toho si vážím.

Čas v Brně trávíte jen studijně, nebo se podíváte i do města a pobavíte se?
Jen studijně. Škola začíná v osm ráno a končí v šest večer. V pátek je opravdu celodenní. Ráno o půl páté vyjíždím z Jablonce a večer se vracím po deváté. Ale studium je pro mě podobné rozptýlení, jako bych šel například do kina.

Jaký jste student?
Všecko šiju horkou jehlou. Když mě začne tlačit čas, opřu se do toho. Dělám povinnosti na poslední chvíli, ale většinou to dopadne dobře. Kolikrát si říkám, že příště začnu dřív a budu víc v klidu, ale prostě to tak v sobě mám nastavené. Neprospívám úplně s áčky, spíš se pohybuju kolem céček (stupeň hodnocení od A po F – pozn. red.).

Dá se porovnat nervozita v závodu a u zkoušky?
Je to úplně jiné. I u zkoušek jsem samozřejmě nervózní. Někteří pedagogové mě trochu znají a vědí, že dělám biatlon. Na rovinu říkám, že nechci dělat biatlonu ostudu, abych přišel nepřipravený a nevypadal, že chci dostat zkoušku za jméno. Naopak mě to víc stresuje, že fakt chci dělat dobrou pověst.

Jaký předmět vám dělal největší problémy?
Až na třetí pokus jsem udělal sportovní masáže a regeneraci ve sportu. Látka se mi hůř dostávala do hlavy, protože jsem chyběl na přednáškách. Byl to celkem těžký praktický i teoretický předmět. Bylo v něm asi osm okruhů otázek a dejme tomu čtyři mi seděly. A pořád ne a ne si je vytáhnout. Dvakrát jsem se spálil.

Zkoušel jste si třeba masáže na kolezích z reprezentace?
Spíš se spolužáky, učili jsme se nějaké základní hmaty a chvaty. Určitě jsem se nesnažil nahradit naše maséry v biatlonovém týmu. Vůbec jim nemůžu konkurovat a musíme si je hýčkat. Starají se o nás jak v bavlnce. Ale v přípravě na to ani není úplně energie. Kdyby za mnou po tréninku přišel Ondra Moravec, že chce namasírovat, tak ač je super člověk a kamarád, řeknu mu, že si jdu bohužel odpočinout.