„Hlavně ze začátku jsem si dával bacha na koleno, které před dvěma a půl lety zkusil a vyšlo mu. Snažil jsem se nechodit dolů a tlačit, aby neměl prostor si koleno načasovat,“ popisuje šestatřicetiletý Hron.

Co pro vás znamená vítězná odveta?

Je to hlavně kvalitní soupeř, mladý pětadvacetiletý borec, který z osmatřiceti zápasů třiatřicet vyhrál. Byl dobře našláplý a je to pro mě cenný skalp, protože jde nahoru.

Cítil jste se lépe připravený než při prvním souboji v Číně?

Myslím si, že první zápas byla náhoda, koupil jsem koleno, možná jsem ho tenkrát trošku podcenil. Už si to nevybavuji, ale bylo to rychlé. Teď jsem se připravil a věděl, co bude dělat, co zkouší, co je jeho silná zbraň. Udělali jsme s nizozemským trenérem Dannym de Vriesem strategii, držel jsem se jí a vyšlo to.

Jaká strategie vám přinesla body?

Dostával jsem ho pod tlak, nenechal jsem ho rozjíždět, protože má svou výbornou hru, kdy okopává, dobře pracuje, ale eliminoval jsem jeho pohyb. Rozkopal jsem mu přední nohu zevnitř a zvenku, tím jsem ho hrozně zpomalil, hned jak ke mně přišel, něčím jsem ho zastavil. Kolenem mě jednou nebo dvakrát ťukl do brady, to jsem cítil, ale naštěstí úplně lehce, že jsem si to pohlídal.

Považujete kolena v thajském boxu za největší zbraň?

Nejsou největší, každý zápasník má jinou zbraň, jsou takoví, kteří kolena vůbec nepoužívají. Je to individuální, někdo má silné ruce, high kick (kop do výše hlavy – pozn. red), někdo low kick (kop mířící na stehno). Člověk na tréninku zjistí, co mu jde, někomu třeba skákat do dálky nebo do výšky, každý si najde, co mu vyhovuje i vzhledem k tělesným parametrům. Kolena mám rád, jsou moje oblíbená technika.

Jenže taky nebezpečná, protože se soupeři hodně přiblížíte?

Musíte si dávat bacha, viděl jsem spoustu knokautů, kdy člověk dával koleno, borec ho trefil hákem a spadl. Zápasník tam musí jít s rukama u hlavy, většinou nejde jen kolenem, ale nejprve úderem, který soupeře zaměstná, připraví si ho a pak přijde koleno.

Povedený úder většinou soupeře složí?

Čisté koleno do hlavy skoro nikdo neustojí, i když jsem zažil soupeře za svou kariéru, kteří dostali čisté koleno do hlavy a stáli dál. Někdo má fakt tvrdou hlavu, ani se nestačíte divit.

Kolik vydrží vaše hlava?

Nějaké rány už jsem dostal, něco vydržím, ale nemyslím, že jsem úplně extra tvrdý, je to o psychice. Když přijde dobře trefený úder, podlomí nohy, že nevíte jak. Ani to nebolí. (úsměv)

Žluté lázně při galavečeru Yangames zkrápěl déšť, projevilo se to na atmosféře?

Atmosféra byla v pohodě, mám Žluté lázně rád, protože je to kvalitní galavečer, ale bohužel jak jsem nastupoval na zápas, pršelo asi úplně nejvíc, což je pro lidi blbé. Byli super, vzali si igelity, zůstali i v dešti a koukali, protože přicházely hlavní tři zápasy.

Je vám šestatřicet, často proti vám nastupují i o deset let mladší soupeři. Co děláte, že jim stíháte?

Spousta zápasníků bývá silově i fyzicky nachystaná, jsou draví, ale člověk musí být klidný. Zatím na ně stačím, protože jsem fyzicky dobře připravený a myslím, že jim s přehledem stíhám. Rozhodují zkušenosti. Až uvidím, že to nejde, skončím.

Takže vám nedělá potíže ani víc zápasů rychle za sebou?

Záleží, jak si člověk připadá. Cítím se dobře a nejsem zraněný. Mám ze zápasu jen prasklou kůži na holeni, ale už se mi hojí. V září mě čeká Brno, pak máme otevřené jednání o příštím zápase v organizaci Glory, ještě nic konkrétního.

V Brně se opět představíte 29. září při galavečeru Fusion FN16: Cage Fight v thajboxerském duelu podle pravidel K-1. Těšíte se?

Jasně, Brno je skvělé, bude tam hodně dobrých zápasů a tentokrát poprvé nastoupím v kleci místo ringu, ale problémy mi to nedělá. Soupeře ještě nevím, řešíme ho tento týden.

Se Zdeňkem Pernicou máte vlastní klub Hron Gym a Gauny Team. Trénujete mladé bojovníky, baví vás to?

Baví, hlavně když kluci vyhrávají. Máme první velký trenérský úspěch, protože Michal Bartas vyhrál seriál České asociace muay thai a stal se amatérským mistrem republiky. Jenda Habijanic v jedenácti letech zápasí s lokty podle plných pravidel, je šikovný. Máme pár talentovaných kluků, kteří se pomaličku rýsují, ale nechci to hrotit ve velkém, nemáme tolik času.

V čem vás naopak posouvá spolupráce s nizozemským koučem Dannym de Vriesem?

Je výborný psycholog a stratég, což mi vyhovuje. Do Nizozemska jedu před zápasem, konzultujeme spolu tréninky po telefonu, sedí mi strašně trenérsky i lidsky, jsme kamarádi, je to perfektní. Vyhovuje mi jeho styl a přístup, je to něco jiného než předtím. Spolupracuji také s mentálním koučem Martinem Daňkem, většinu kondičních i boxerských tréninků a jejich intenzitu zase plánuji s Janem Cackem.

Změnila vás práce s mentálním trenérem?

Určitě, dokážu se líp soustředit na svůj výkon, nejsem tak vystresovaný, sedí mi to. Začal jsem asi před třemi roky, řešíme spolu věci před zápasy. Teď jdu do ringu a fakt se těším, žádné myšlenky, ať už ho mám za sebou, baví mě to.