Jaké máte pocity s odstupem několika dní od Dakaru?
Je to velká euforie a hrozně příjemný konec. Najednou si uvědomuju, že to bylo strašně dramatické od prvního dne, přičemž v každé etapě jsem si myslel, že skončíme. Ale povedlo se nám to s obrovským vypětím sil překonat a dotáhnout auto na cílovou rampu. Je to zázrak, na který jsem hodně hrdý. Bylo to náročné na psychiku. Doufali jsme v zajímavý výsledek i v celkovém hodnocení a už druhý den jsme věděli, že na něj nemáme šanci.

Který moment byl úplně nejhorší?
Když začalo hořet auto. To mě ovlivnilo do zbytku závodu, mockrát jsem se i potom díval do zpětných zrcátek, jestli nehoří. Téma letošního Dakaru bylo přehřívání. Panovalo daleko větší vedro než loni. Neměli jsme čas vůz otestovat v teple. V listopadu k tomu v Česku zkrátka nejsou podmínky a do Afriky jsme odcestovat nemohli kvůli koronavirové situaci. Problémy se začaly kupit. Vypadalo to chvílemi úplně beznadějně. Měli jsme takové potíže, že jsme byli místy rádi, že se vůbec dostavíme na čas na start etapy.

Za nezvyklým počtem problémů tedy stálo teplé počasí?
Je to tak. Náročnost Dakaru je výrazně určená teplotou. Loni byl extrémně studený s hrozně rychlými a nenáročnými úseky. Letos bylo o deset až patnáct stupňů víc a trať velmi technická, vedla po rozbitých cestách. Teplota změnila charakter závodu, v té vysoké teplotě se přehřívala poloosa. Poprvé se nám rozbil tlumič, což jsem ještě nezažil.

Co vám pomáhalo, když jste byl psychicky na dně?
Nejvíc mě zachránil David Křípal (navigátor pozn. red.) Když jsem říkal, ať se na to vykašleme a vzdáme to, on odpovídal, že ne a že to ještě zkusíme. Byl odhodlaný, vždy měl naději a nakonec jsme všechno překonali.

Kdy byla jeho pomoc nejvíc potřeba?
Jedna z nejhorších chvil nastala, když jsme vyjížděli do maratonské etapy. Věděl jsem, že se nemůžu spolehnout na auto a že nás čeká tisíc závodních kilometrů bez servisu a se spoustou problémů. Praskla hadička od hydrauliky a přišli jsme o řízení, bylo to beznadějné. Před námi jen rozsáhlá a pustá poušť. Věděl jsem, že start je kousek za námi, stačí se obrátit, vzdát to a mít pokoj. David mě ukecal, ať to zkusíme dál. Měl jsem strach, kde skončíme, jak případně auto odtáhneme. Byla to strašná bolest, když nefunguje řízení a kope vás. Nedá se na to připravit. Řval jsem při každém cuknutí. Pak už jsem to nemohl držet, tak mě vystřídal v řízení David.

Už ve třetí etapě jste měli problém, když jste málem nestihli včas dorazit do cíle a jenom dvě minuty vás dělily od vyloučení z letošního závodu.
Přesně to byl další dramatický moment. Po celonočním servisu se nám nakonec podařilo opravit nouzovou jednotku, pokazila se poloosa a zabloudili jsme na přejezdu. Pořadatelé nám zapomněli říct, že je chyba v roadbooku. Musel jsem jet maximální rychlostí, abychom stihli včas přijet. Když jsme na kontrolní místo dorazili, už tam měli organizátoři všechno zabalené.

Po letech ve Fordu jste usedl do Toyoty, ve které jste zažil hodně problémů…
Nesouvisí to s Toyotou, ale s tím, že je to nové auto. Přípravu jsme nepodcenili. Za současných podmínek a s daným rozpočtem jsme zkrátka nemohli udělat víc, jako třeba poslat auto do Saúdské Arábie dřív nebo vycestovat za teplem. Doufali jsme, že bude zima, však jsme si taky brali hodně zimních věcí. Na nic.

Jaký byl druhý ročník Dakaru v Saúdské Arábii v porovnání s loňským premiérovým?
S náročností trati bych byl spokojený, kdyby nám klapala technika. Letos trať byla těžší, což nám vyhovuje. Jenže tentokrát jsme řešili hlavně techniku a trať jsem si nestihl ani pořádně užít. Překvapila mě taky náročnost poslední etapy. Obvykle už jenom na závěr máváte, ale tentokrát organizátoři přichystali jedny z nejtěžších dun ročníku právě na konec. Měli jsme tam velké problémy.

Před Dakarem jste se obával, že kvůli opatřením proti koronaviru bude letošní ročník neosobní. Potvrdilo se to?
Nějak jsme si zvykli na to, že člověk musí nosit roušku, ale vřelost tomu chyběla. Tím že vidíte jen oči lidí, spoustu ani nerozeznáte. Bylo to takové nepříjemné. Poprvé se mi stalo, že jsem ani jednou nepotkal Nássira al-Attíju (trojnásobný vítěz Dakaru v kategorii automobilů, letos skončil druhý pozn. red.) a jeho navigátora Mathiea Baumela, což je pro mě hrůza. Je to taková moje tradice, vždycky se vyfotíme. Na druhou stranu jsem vděčný pořadatelům, že dokázali v současné situaci zorganizovat tak velkou akci. Teď jsem rád, že jsem po tom obrovském stresu doma s rodinou a snažím si uchovat pozitivní náladu, i když tady se zas řeší Covid.