„Sílu beru v tom, že když hrajeme s nějakým soupeřem už podruhé, musím vidět progres v útoku i v obraně," povídá čtyřiačtyřicetiletý kouč.

Zalitoval jste při dosavadním vývoji sezony letního odchodu z Mmcité?

Neměl jsem na výběr. Nějakou dobu jsem nedostával mzdu, už jsem si to několikrát prožil. Už jsem se do té situace nechtěl dostat. A přihodilo se mi to doma v Brně, to bolí. Ženu jsem měl na neschopence, navíc dvě malé děti. Vydržíte dva měsíce, pak si musíte začít půjčovat. Ani po stránce peněz nelituju, že jsem tuhle nabídku vzal.

Takže vám bere chuť do práce jen počet porážek?

Málokdo si uvědomil, do čeho jde. Práce je na strašně dlouhou dobu. Vedení je trpělivé, podporuje mě. Všechny hráčky budou dobré, ale třeba za dva nebo tři roky. Křest nejvyšší soutěží je bolí. Ještě se mi nestalo, že bych prohrál o devadesát bodů jako s USK Praha. Jsem rád, že naposledy jsme mu byli aspoň tréninkový partner. Jsme dál než v srpnu, ale co stihnete s muži za tři měsíce, u žen trvá půl roku.

Kde po tolika porážkách berete motivaci do další práce?

Dostal jsem úkol zachránit tým v baráži. Celý rok ho na to připravuji. Je pro mě motivace po holkách šlapat, protože náš vrchol přijde v dubnu a květnu. Sílu beru i v tom, že když hrajeme s nějakým soupeřem už podruhé, musím vidět progres v útoku i v obraně. Paradoxně nám nejde útok, protože na vše je méně času.

Jak jste zvládl přechod k ženám?

Na začátku mi říkali, že jsem na ně moc hodný. Tápal jsem. U mužů je ta rovina jiná. Tady zařvete, někdo se vám rozbrečí nebo urazí. Je to trochu jiné. Ale za půl roku už jsme si našli k sobě cestu. Tréninkové věci jsem moc neměnil, hráčky zažívají dril a posilovnu, je to pro ně hodně nové.

Také asi nemůžete vtrhnout do kabiny, kdy se vám zachce…

Kabinu jsem ctil i u mužů, je to věc hráčů, snažím se tam moc nechodit. Nechodil jsem ani na společné akce, parta je jejich věc, trenér má stát na druhé straně. Tady mi akorát přijdou říct, že už můžu do šatny.

V baráži vás možná čeká derby s brněnským prvoligovým celkem Noem Arch. Jak možný souboj vnímáte?

Nehrotím to. S jejich trenérem Viktorem Prušou se znám z Fakulty sportovních studií. Díváme se na to střízlivějšíma očima. Ale uvidíme, play off první ligy je nevyzpytatelné.

Konzultujete basketbal i s trenéry Imosu?

Od koho jiného se člověk má učit? Vnímám jejich názory, hodně se bavíme třeba o tom, na kterých pozicích se jim jednotlivé hráčky líbí.

Plánujete se ještě vrátit k mužům?

Je mi to bližší, trénoval jsem je dvacet let. Klidně i do Brna. Závazky jsou splacené, s panem Koudelkou (generální manažer Mmcité pozn. red.) máme čistý stůl. Třeba ta situace ještě někdy nastane, basketbalový rybník je u nás malý. Ale věřím, že se zachráníme a příští rok budu ještě tady.

Jste v kontaktu s bývalými kolegy z Mmcité Štěpánem Vrublem a Vladimirem Paunovičem?

Se Štěpánem se vídáme na fakultě. Vlado možná ani neví, že existuju, protože má malé dítě a postavil dům. Chystám se, že se za nimi zastavím a pozdravím je. Ale hráči chodí sem, drží si partu s holkama, jsou tam i nějaké vztahové záležitosti. (smích)

Sledujete výkony svých bývalých svěřenců?

Moc jim fandím. Strašnou radost mi dělá Michal Semerád, kterého jsem si vypiplal odmala. Vyrostl v hráče, který v Matonce může hrát. To mě jako trenéra nejvíc hřeje.