Trenér říká, že doping pro mě jsou dlouhé nohy, usmívá se trojskokanka Májková

Nyní před ní stojí další velká výzva. Kvalifikovat se na vysněnou olympiádu do Brazílie. Ke splnění limitu ji však čeká ještě spousta práce. „Jsem spíš pesimistka, trenér se mě však snaží předělat. Vtlouká mi do hlavy pozitivní myšlení a začíná to fungovat. Snad to vyjde i teď," usmívá se šestadvacetiletá závodnice ve druhém dílu seriálu Brazilský sen, ve kterém Deník Rovnost každý týden představí jihomoravské olympijské naděje pro hry v Riu de Janeiro pro rok 2016.

Limit na olympijské hry je od vašeho osobního rekordu 13,80 metru vzdálený 40 centimetrů. Jak velká to je pro vás vzdálenost?

Na první pohled to vypadá, že limit stojí hodně daleko. Ale třeba na Memoriálu Josefa Odložila už jsem skočila za čtrnáct metrů. Bohužel jsem o milimetr přešlápla. Vím, že čtrnáctimetrová hranice je pro mě reálná. Pak se dá dvacet centimetrů na třech skocích relativně dobře nahnat. Když vydrží zdraví, myslím si, že čtyřicet centimetrů za rok není problém.

Máte už teď v hlavě závody, kde chcete na limit útočit a ke kterým budete směřovat formu?

Mám ráda větší závody, když se přijdou podívat nějací lidé. Jsem malinko exhibicionistka. O top výkon se pokusím asi na Memoriálu Josefa Odložila a ostravské Zlaté tretře. I když tam ještě nevím, zda bude zařazený trojskok. Případně pojedu na nějaký zahraniční mítink. Zatím ani neznám termínovku.

Někdo kvůli úspěchu venku oželí i halovou sezonu. Je to váš případ?

Nepatřím mezi takové typy. V hale chci skočit čtrnáct metrů a pak už vše směřovat k létu.

Čtrnáctka v zimě by znamenala velké povzbuzení?

Přesně tak. Mám ráda odpružené povrchy, na kterých často při halových závodech skáčeme. Když se mi čtrnáctka podaří, psychicky mě to pozvedne. Dá mi jasný signál, že limit na olympiádu je v mých silách.

K české špičce patříte už řadu let. Průlom však znamenala až letošní sezona. Čím to?

Dřív jsem atletiku nedělala úplně naplno. Studovala jsem vysokou školu a dělala i jiné věci. Až přestup do pražského USK v minulém roce mi umožnil věnovat se trojskoku profesionálně. Z toho pramení i mé zlepšení. Nesmím zapomenout ani na nového trenéra Michala Pogányho. I díky němu jsem se zvedla.

Už před pěti jste v jednom rozhovoru zmínila, že váš sen představuje olympiáda v Riu de Janeiro. Patřil vrchol všech sportovců mezi vaše tajné sny vždy?

Ze začátku jsem dělala atletiku z trucu, tak mě něco podobného ani nenapadlo. Když jsem atletiku začala brát vážně, olympiáda se stala mým snem. Rio pro mě bylo i z pohledu věku asi nejdosažitelnější.

Co hodláte pro splnění snu v rozhodujícím půlroce dělat?

Změnila jsem trenéra, který také míří k olympijským hrám. V zimě poletíme na soustředění do tepla na Kanáry a celkově v tréninku víc přidáme.

Jste v otázce účasti spíš optimistka, nebo pesimistka?

Řadím se spíš k pesimistům. Naštěstí můj trenér je optimista a snaží se mě předělat. Chce, abych uvažovala pozitivně a říkala si, že na olympiádu mám. Pomalu to začíná fungovat. Původně jsem nevěřila, že se podívám na halovou Evropu do Prahy a vyšlo to. Tak dlouho mi kouč Pogány vtloukal do hlavy, že limit skočím, až jsem ho poslechla. (smích) Snad to tak bude i v létě.

V uplynulé sezoně jste poprvé okusila top závody. Znamenaly pro vás velký impulz?

Šlo o obrovské povzbuzení v kariéře. Začalo to v březnu halovým šampionátem v Praze a pak jsem si vyzkoušela i první Diamantovou ligu v Londýně. Člověka to ohromně nakopne a motivuje podívat se i na další velké akce.

Dovedla jste si pár let nazpět představit, že si zazávodíte v nejsledovanějším atletickém seriálu na jedné dráze s fenomenálním Usainem Boltem a dalšími atletickými celebritami?

Dřív jsem si právě říkala, že na Diamantovou ligu se nemám žádnou šanci dostat. Startují v ní top závodnice, které skáčou daleko za čtrnáct metrů. Najednou jsem se tam octla. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem stála na stadionu.

Jak jste se mezi hvězdami cítila?

Došlo mi to až doma. Uvědomila jsem si, že jsem si splnila jeden z dalších snů. Přímo v Londýně jsem se cítila dobře, velké závody mi vyhovují. Na malých akcích se tolik nevyhecuji.

Co patří v atletice mezi vaše přednosti?

Asi vytrvalost. Na velkou akci jsem se dostala až asi po devíti letech, co jsem s atletikou začala. To chce dávku trpělivosti. I když jsem neměla odměnu v podobě účasti na vrcholných závodech, vytrvala jsem a vyplatilo se mi to.

Tíhla jste k atletice odmala?

Na základní škole jsem pět let hrála závodně volejbal. Jednou dávali v televizi halové mistrovství světa a já doma řekla, že tam jednou budu. Začala jsem si zjišťovat nějaké informace a přihlásila se do malého klubu, který už zanikl. V osmnácti jsem pak přešla do Olympu Brno.

Proč jste si vybrala zrovna trojskok?

Lákal mě vždycky, ale spousta lidí mě od něj odrazovala. Báli se, že si zničím tělo. Pořád jsem váhala a skákala do dálky. Trojskoku se naplno věnuji od osmnácti.

Přispěl k výběru sportu i fakt, že další Brňanka Šárka Kašpárková dosáhla v trojskoku velkých úspěchů?

Také to hrálo roli. Když jsem si v mládí hledala klub, chtěla jsem jít trénovat právě k Šárce. Jenže ona v tu dobu ještě závodila. K ní jsem se tedy nedostala. Stále však byl můj tajný sen, aby mě jednou vedla. To se splnilo až teď. Když nemá trenér Pogány čas, zaskočí za něj právě Šárka. (Pogány a Kašpárková jsou životní partneři – pozn. red.).

Máte i jiný vzor?

Vždy jsem hledala někoho ze zahraničních trojskokanů a myslela si, že ho napodobím. Jenže nakonec zvítězila vždy Šárka. Přece jen to byla Češka a bydlela i ve stejném městě. Šlo o takový reálný vzor. Když někdo skočí za patnáct metrů, je to vzor na svém místě.

Už vám medailistka z olympiády a mistryně světa prozradila recept na úspěch?

Šárka mi říkala, že její tajemství spočívalo v dlouhých nohách. Mám je také poměrně dlouhé, takže to snad bude stačit. (smích)

Už jste si je poměřovali?

Rozebírala jsme to a shodli jsme se, že to může jít. I trenér povídal, že nemusíme ani dopovat, protože náš doping jsou právě dlouhé nohy.