V jeho dresu se pak minulý měsíc dvakrát objevila na ligových palubovkách. Přitom si chtěla jen o trochu víc užít svého milovaného sportu. „Nemohla jsem se dívat, jak holky dostávají klepec kvůli tomu, že je jich málo,“ povídá v době, kdy je na pracovní cestě v Bruselu

Prozraďte, co děláte v hlavním městě Belgie?

Učím se bankovnictví v jedné velké belgické bance. Kvůli snižování nákladů se všechen servis stěhuje do Brna. Ale společnost chce, abychom se všechno naučili přímo od nich, proto se teď nacházím v Bruselu. Chce si vychovat svoje mladé lidi, kteří nejsou zkažení od konkurence.

Jak se s tím zatím perete?

Pro mě je to obrovská šance. Zatím mi to připadá trochu jako kriminalistika. (úsměv) Práce mi připadá zajímavá. Před nějakým měsícem jsem tápala, ale teď už dokonce dokážu v těch šílených číslech číst.

Věděli kolegové, že jste basketbalistka?

Napsala jsem si to do svého profesního životopisu. Někteří kolegové se mě pak po měsíci spolupráce ptali: Ty jsi hrála basket, jo? A po dalším měsíci: Ty jsi byla na olympiádě? Na druhou stranu, když se o můj sport úplně nezajímají, jak by mě měli znát?

Jak velké povědomí mají vaši kolegové o sportu?

Pár sportovců tam je. Třeba docela dost fanoušků cyklistiky. Pro mě je důležitější, že jde o práci pro logicky uvažující lidi.

Co je pro vás na „normálním“ zaměstnání nejhorší?

Mít zase šéfa. (smích) Ale já se prací bavím, chtěla jsem jít svou cestou. A taky se vzdělávat, na setkáních s manažery se mluví anglicky. Je to ale trochu nezvyk zase vyvíjet mentální činnost.

Nacházíte nějakou podobnost mezi basketbalem a bankovnictvím?

Pořád jde o týmovou práci, v tom je to podobné. I když mi občas ujedou nervy, třeba když se dlouho nemůžeme posunout dál. V tu chvíli zavelím (smích).

Co si v tuto chvíli nejvíce užíváte na životě bez basketbalu?

Jednoznačně volné víkendy, dovolenou. Po těch letech žiju úplně jiný život. Tohle by si měl vyzkoušet každý sportovec.

Cítíte jako sportovkyně v nové profesi výhodu?

Asi poctivost, trpělivost, snahu dělat věci pořádně. Dokážu se chopit slova. Obě činnosti jsou hodně o komunikaci, i když každá má svoje specifika.

I když je už u vás basketbal na vedlejší koleji, nehodláte zřejmě úplně vypadnout z formy. Obzvlášť, když se ještě občas mihnete v dresu Žabin.

Snažím se udržovat, chodím do posilovny. Ale už se nehodlám pouštět do žádných velkých akcí. Ani na to zdravotně nemám. Jenom zaplácám na pár minut sestavu Frisca.

Zatím jste naskočila do dvou zápasů, pokaždé proti trutnovské Kaře. Co vás nakonec donutilo nastoupit?

Popravdě, nemohla jsem se koukat, jak holky dostávají klepec kvůli tomu, že je jich málo.

Jak jste zapadla do týmu, který se od vašeho předchozího angažmá v Žabovřeskách výrazně obměnil?

Už jsem s nimi trénovala v létě. Jen hráčky z ciziny ze začátku koukaly, kdo že jsem. (úsměv) Hrála jsem pod trenérem Bobrovským jedenáct let. Dvě třetiny nacvičených akcí jsou pořád stejné.

Celkem jste odehrála ve dvou duelech přes čtyřicet minut. Jaký jste měla pocit ze svých výkonů?

Nechci hrát nijak profesorsky. Snažím se zbytek týmu vyhecovat, aby na palubovce nevypadaly jako leklé ryby. Současná mladá generace je na tom stejně, jako jsme kdysi byly my. Do útoku to jde, zpátky už je to horší.

Vaše současné spoluhráčky si pochvalují, i když jim třeba pomáháte jen slovně na lavičce. Neuvažujete třeba o kariéře trenérky?

Asi bych nedokázala být hlavní kouč. Možná jako asistent. Tuto roli si zatím zkouším u kluků do čtrnácti let.

Ješitnost je prý hlavně mužská vlastnost. Přesto, nechybí vám po tolika letech na výsluní trocha publicity a novinářského zájmu?

Já jsem hlavně ráda, že se ujasnil můj návrat do basketbalu. Podivné zprávy o mém údajném comebacku mi vadily. Ale teď už mám snad klid.

.