Na jaký sportovní moment v kariéře nejraději vzpomínáte?
Nejsilnějším zážitkem zůstane stříbro z domácího mistrovství světa. Bylo to něco neuvěřitelného, navíc jsem poprvé hrála za seniorskou reprezentaci. Přišla jsem z Francie a trenér Lubor Blažek mi dal šanci. Snad jsem jej nezklamala a naplnila jeho představy. Mám také spoustu nesportovních vzpomínek, potkala jsem plno skvělých ženských, které vytvořily moji osobnost a staly se mými vzory. Hodně lidí se mě právě na sportovní vzor ptá a já vždy odpovím, že jsou to spoluhráčky.

Kariéru jste si tedy užila?
Na maximum. Člověk se vždy může vydat několika cestami, stála jsem na několika rozcestích, a pokud bych zvolila jiný směr, třeba dojdu do stejného cíle. Cesta, kterou jsem vybrala, byla náročná, ale dala mi tolik, že bych se nerozhodla jinak.

Uteklo to rychle?
Přijde mi, že jsem si před chvílí balila kufry a odlítala do Ameriky. Mám však tolik vzpomínek, že tak rychlé to vlastně být nemohlo.

Máte radost, že jste poslední rok strávila v Králově Poli?
Jsem šťastná, že mě tentokrát život nasměroval trochu někam jinam, než jsem si původně myslela. Byla jsem připravená, že poslední sezonu odsedím v USK, protože se prostor dával mladším hráčkám. Dostala jsem možnost opět se stát jednou z klíčových hráček družstva. Ze začátku jsem na tuto roli nebyla zvyklá, jelikož v Praze jsem byla druhá nebo třetí střídající na svém postu.

Bylo osvěžující si zahrát společně s mladými basketbalistkami?
Někdy spíš nervy drásající, hlavně ze začátku. Musela jsem si zvyknout, že dělají mnohem víc chyb, protože jsem v USK nastupovala s holkama, které jsou na top úrovni. Najednou je tu mládí, které chyby musí dělat, aby je do budoucna odstranilo. Na druhou stranu jsem si užívala energii, kterou holky mají. Také bylo super vidět, jak v sezoně postupně rostly a nabývalo jim sebevědomí.

Nyní zůstává priorita založit rodinu?
Ano. Uvidíme, jak to půjde nebo nepůjde. (úsměv) V mezidobí si určitě nebudu válet šunky, ale vynasnažím se podílet na různých věcech a akcích, které pořádá třeba Český olympijský výbor. Navíc jsem dost kreativní, abych si vymyslela nějakou zábavu a projekty.

A co zaměstnání?
Nedokážu si představit, že hned začnu pracovat za peníze. Potřebuju čas najít si něco, co mě bude bavit a uspokojovat natolik, že tomu dám ještě víc času. Spíš se chci učit nové věci a věnovat se jim, protože po dobu kariéry jsem je kvůli basketbalu musela ignorovat.

Těšíte se hodně na roli matky?
Strašně moc a doufám, že vše vyjde, nyní to totiž není úplně lehké. Snad budeme mít početnější rodinu.

Spoluhráčky z Králova Pole o vás říkaly, že jste mamka týmu. Nabrala jste v Brně alespoň nějaké zkušenosti pro výchovu dítěte?
Holky tak často mluvily o Edě (Editě Šujanové – pozn. red.) a mně. Bylo to vtipné, ale děti už byly odrostlé. Sice jsme jich měly deset, ale už se o sebe většinou uměly postarat. (smích) Čerpat jsem opravdu mohla jen od Mileny Prokešové, která už matkou je, a klobouk dolů, jak vše zvládá. Vůbec si nedovedu představit, jak skloubit mateřství a sportovní stránku, což jí se povedlo.

Plánujete vést své děti k basketbalu?
Hodlám praktikovat podobnou výchovu jako moji rodiče, což znamená nenutit dítě do žádného sportu. Máma s tátou hráli oba basketbal, takže se přímo vybízelo, aby mě k němu tlačili, ale nechali mě být, ať si hledám věci, které mě baví. Dali mi obecnou sportovní průpravu, chodila jsem také do Sokola, takže pohybově jsem na tom nebyla špatně.

V Králově Poli jste trénovala přípravku. Toužíte u basketbalu zůstat?
Když člověk načerpal od dětí energii, šlo o úplně neuvěřitelný pocit. Zvažuju, že se trénování budu věnovat, ale zároveň jsem si vědomá, že spousta lidí přejde z hráčské kariéry rovnou na lavičku, a není to vždy dobře. Stát se trenérem totiž někdy znamená vědět o tisíc věcí víc než hráč, který opravdu jen hraje basketbal. Kouč musí zapůsobit na jednotlivce takticky i psychologicky, a to ještě neumím.