A vzájemné setkání se neobešlo bez poznávacího znamení čtyřiadvacetileté snowboardistky. Oběma totiž namalovala na obličej knír. „Matěj se už stihl umýt, já se kníru ještě nestihl zbavit,“ řekl Brož. „Ještě jsem se po festivalu toulal. Bylo to červený, nechtěl jsem vypadat, že jsem se líbal,“ smál se Kvíčala při besedě v redakční zóně Deníku.

V Pchjongčchangu nezávodili společně. Brož jel se svým bratrem Antonínem a v závodě dvojic obsadili třinácté místo. „V tréninku se nám jezdilo suprově, cítili jsme se dobře. Dráhu jsme dávali, vyhovovala nám, protože byla rychlá a led tvrdý. Trochu nás zklamalo počasí do hlavního závodu, kdy se teplota změnila o deset stupňů a podmínky na dráze byly úplně jiné. Asi jsme na to trochu doplatili, chtěli jsme totiž skončit v desítce,“ řekl dvaatřicetiletý Brož.

O čtyři roky mladší Kvíčala pak skončil s Jaromírem Kuderou na osmnácté příčce. „Už na olympiádu jsme se kvalifikovali ze sedmnáctého místa, takže to byl náš cíl. Ani nám počasí nehrálo do karet,“ krčil rameny Kvíčala.

I když ani jeden nenaplnil své ambice, oba si olympiádu užili. Pouze si dávali pozor, aby v nízkých teplotách neonemocněli. „Drželi jsme se hlavně ve vesnici, abychom neonemocněli a soustředili se na trénink i závody. Střídali jsme akorát fitko a jídelnu, pouze jednou jsme navštívili spodní vesnici,“ líčil Brož.

Na jiné sporty se stihl podívat pouze mladší z dvojice. „Byli jsme na tom trochu líp, protože do závodu družstev (kde Lukáš Brož s bratrem obsadili předposlední dvanácté místo – pozn. red.) postupují jen lepší dvojice a nám vznikl den volna. Jeli jsme se ráno podívat na sjezd v alpském lyžování a večer pak navštívili hokejový zápas českého národního týmu s Koreou,“ sdělil Kvíčala.

Oba si náramně užívali i pestrou stravu v olympijské jídelně. „S bráchou máme rádi pálivá jídla a Korejci mají skoro všechno ostré. Každý si určitě našel svoje jídlo od hranolek, přes burgery, pizzu až po ta korejská,“ popsal Brož.

K dispozici měli čeští sportovci i vlastního pekaře, který jim pekl chléb pojmenovaný Karel, makovce nebo koláče. „Oproti klasickému chlebu ze supermarketu byl tohle Pan chleba,“ hlásil se smíchem Kvíčala. „Dám ruku do ohně, že jsme jediná výprava, která má svého pekaře,“ doplnil druhý z dvojice sáňkařů.

Oba také mohou porovnat zázemí i s jinými olympiádami. Brož startoval v roce 2006 v Turíně a před čtyřmi lety v Soči. Kvíčala zase v roce 2010 ve Vancouveru. „V Turíně to bylo hrozné. Když jsme přijeli, chodili jsme v bahně. V pokojích nebyly přidělané závěsy ve sprchách. Novináři ještě říkali, že jsme na tom dobře, protože neměli odtokové kanálky ani ve sprchách,“ vzpomínal Brož.

Rozdílná byla i atmosféra přímo u sáňkářské dráhy. „Ve Vancouveru bylo daleko víc fanoušků a mnohem víc křičeli. V Koreji mi na startu přišlo až komorní prostředí, někoho jsme slyšeli až kolem šestnácté zatáčky. Když pak člověk v cíli slyšel hlasitou podporu, cítil se skvěle,“ culil se Kvíčala.

V Jižní Koreji měli pouze drobný problém s posilovnou. „Fitko bylo menší. Když se do něj nahrne miliarda bobistů, kteří chtějí zvedat činky a mají od každé jenom jednu… Nechtěl bych se s nimi prát,“ smál se Brož.