Na jihomoravském celku ji zaujala zejména koncepce, která je vstřícná k hráčkám, co chtějí k volejbalu pracovat nebo se víc věnovat rodinám. „Chtěla jsem zkusit něco nového. Po konci v Postupimi jsem se vrátila za přítelem do Cách a našla si práci v oboru interiérového designu, který jsem vystudovala ještě za mé profesionální kariéry, a skloubila to s volejbalem. Uvidíme, zda to vyjde i tady,“ přiblížila sedmadvacetiletá Svobodníkova. 


NERVOZITU NECÍTÍ


V novém dresu může nastoupit již příští víkend. Naposledy přitom na palubovku vyběhla téměř před rokem. „Poslední ostrý zápas jsem odehrála loni v dubnu, takže se na hru těším. Nervózní zatím nejsem. Není to tak, že bych míč viděla naposledy před rokem a v posilovně byla před dvěma. Momentálně jsem zkrátka ráda, že jsem zase v Brně a holky v týmu znám,“ uvedla odchovankyně Králova Pole.

Do pátého celku volejbalové extraligy přichází ve chvíli, kdy Šelmy opouští univerzálka Tereza Matuszková. Tu zlákala italská Caserta. Po zranění se Brňankám navíc vrací další blokařka Milana Bergrová. „Přichází tak dvě blokařky za jednu univerzálku, což je perspektivní varianta. Teď musíme nabrat kondici a zapracovat posily. S Ivonou jsme se kromě letošní nástavby dohodli také na příští sezonu,“ přiblížil prezident Volejbalu Brno, pod který tým Šelem spadá, Martin Gerža.

Svobodníková si tak po letech opět zahraje domácí soutěž. Rodné Brno totiž opustila již jako dvacetiletá, když odešla za výzvou do Švýcarska. „První rok v zahraničí byl peklo. Nevěděla jsem, do čeho jdu, neuměla německy. V bytě, kde jsem žila, byla jen postel a stůl. Navíc mi chybělo připojení na internet a sociální sítě nebyly tak rozjeté jako dnes. Člověk tam byl zkrátka jen sám za sebe. Ostatní jsem neznala a je moc nezajímalo, co a jak,“ zavzpomínala bývalá reprezentantka. 

Přesto s tamním Könizem došla do finále poháru a rok na to přestoupila do francouzského Évreuxu. „Tam jsou lidé přátelštější a holky v týmu mě přijaly dobře. Z životního hlediska na Francii vzpomínám nejlépe. Je to neskutečná země. Okouzlila mě kultura i jídlo. Bydlela jsem asi padesát minut od Paříže a díky tomu ji poznala. I jih Francie je opravdu krásný. Život tam byl zkrátka fajn,“ vyzdvihla. 

Horší už to bylo po herní stránce. „Na začátku se nám dařilo, ale pak vedení vyhodilo nahrávačku a trenéra. Někdo se zranil a skončili jsme desátí nebo jedenáctí z dvanácti. První dva měsíce na mě trenér na každém tréninku řval a já mu nerozuměla, protože mluvil jen francouzsky. Jazyk jsem se naučila docela rychle, ale ze začátku to bylo vtipné,“ sdělila Svobodníková.


ŠKOLNÍ HALA


Ta se za dalším dobrodružstvím vypravila do sousedního Německa, které se přetavilo ve čtyřletou anabázi. „V Cáchách jsem zažila úchvatnou atmosféru. Klub měl docela malou halu. Téměř školní, až by člověk nevěřil, že se tam hraje Bundesliga. Ale vždycky bylo plno a fanoušci vytvořili parádní atmosféru a řev. V Postupimi to bylo zas nejlepší po týmové stránce. Nečekala jsem, že si dvanáct holek může tak sednout. To bylo úžasné, až nechápu, jak to mohlo klapat,“ zauvažovala.

Přesto se rozhodla vrátit domů. „Asi mě přestal bavit ten styl života. Měla jsem jen volejbal, což je hrozně jednostranné. Neumím si představit hrát to tak do čtyřiceti a navíc jsem chtěla zpět do Brna. Určitě bych do toho ale šla znovu,“ zakončila. 

JAROSLAV GALBA