Bez rozpaků může tvrdit, že se loučí na vrcholu. Už před světovým šampionátem basketbalistek Ivana Večeřová ohlásila konec reprezentační kariéry.

Po posledním zápase na turnaji se jí na krku houpala stříbrná medaile. „Je to nejkrásnější sbohem, jaké jsem si mohla přát,“ tvrdí jedenatřicetiletá pivotka. O tom, že by na sebe dres národního týmu ještě v budoucnosti oblékla, nechce slyšet. „Už jsem holkám říkala, že kdybych nad tím přemýšlela, ať mi dají do nosu,“ usmívá se opora brněnského Valosunu.

Už jste stihla pořádně oslavit stříbrnou medaili?
Teď preferuju spíš odpočinek, protože se cítím hodně unavená. Takže jediné velké povyražení jsem zažila hned po finále v Karlových Varech. S holkama jsme pokecaly a zatancovaly si. Dávala jsem všechno do zápasů, stejně jsem přistoupila i k oslavě. (úsměv)

Prý jste si slíbily, že se v téhle sestavě budete potkávat i dál…
Holky mě zvolily jako hlavního organizátora akce, přesně 2. října 2020 se ve Varech znovu sejdeme. Doufám, že se nám to ale podaří i dřív. Už jsem uvažovala, co vymyslím. Po evropském zlatu před pěti lety jsme si s tehdejší reprezentací daly sraz na chatě a opékaly sele. A tahle parta je stejně skvělá, bez ní bychom na žádný úspěch rozhodně nedosáhly.

Mimochodem, Eva Vítečková říkala, že medaili dá k rodičům do Žďáru nad Sázavou. Kam poputuje ta vaše?
Zatím visí v obýváku společně s jedním podepsaným dresem. Mám tam výzdobu jak na Velikonoce. Časem ji přestěhuju do knihovny, kde jsou všechny moje medaile za celou kariéru pohromadě.

Už jste si našla chvilku a uvědomila si, co jste dokázala?
Bohužel ne, jsem tak nějak mimo realitu. Poslední tři dny šampionátu jsem ani pořádně nečetla noviny, nervově bych to asi nevydržela. Vůbec mi nedochází, že jsme vybojovaly stříbro. Pořád si říkám: opravdu se to stalo?

Kde se ve vašem týmu vzala taková síla?
Dokázaly jsme urvat důležité zápasy. Ze začátku to bylo trápení. Vůbec jsem nebyla spokojená s naší hrou, ani fanoušci na nás nemohli být pyšní. Vypadaly jsme bezradně, ale pak se to zápasem s Austrálií otočilo. O to právě jde, zkoncentrovat se na nejvýznamnější utkání a nabrat sebevědomí.

Dokázaly byste Australanky porazit i víckrát?
Kdo ví, možná dvakrát třikrát z deseti utkání. Možná jenom jednou, a to byl právě tenhle zápas. Mají výborný tým, porazit je můžete, ale ne pravidelně porážet. Stejně jako ony proti nám jsme zahrály i my se Španělskem. Když máte špatný den, nic vám nepomůže.

Přehráváte si v hlavě nějaký okamžik, který vám dlouho zůstane v paměti?
Pořád se mi vybavuje, jak jsme po závěrečné siréně proti Austrálii polehaly hromadně na zem. A já byla úplně dole, ale nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že můžu odpočívat a nikdo po mně už nic nechce. (smích) Zdá se mi, že ta chvíle, kdy jsme padaly, trvala snad deset vteřin. Je to stejné, jako když se naši hokejisté na olympiádě v Naganu sjížděli po vítězném finále za Haškem. A pak mám ještě jednu vzpomínku.

Jakou?
Když jsem v prodloužení semifinálového duelu proti Bělorusku házela dvě šestky (za stavu 73:72 pro soupeře – pozn. red.). Ten pocit si pořád přehrávám a ani teď nevím, kde jsem vzala tolik klidu, abych je proměnila. Po té první se v hale ozval strašný hluk a já si jenom říkala, že chci, aby lidé řvali znova. Úplně mě atmosféra nabíjela energií.

Vaše výkony odborníci hodnotili pozitivně. Zařadili vás mezi tři nejlepší Češky na turnaji…
Jsem za to moc šťastná. Vím, že v minulosti mi bylo hodně líto, když jsem dostala čtyři mínus jako ve škole. Jsem člověk, který dává do hry celé své srdce, a mám radost, že si toho tentokrát někdo všiml.

Už dopředu jste oznámila konec reprezentační kariéry. Máte radost, že se vám podařilo rozloučit na vrcholu?
Je to nejkrásnější sbohem, jaké jsem si mohla přát. Vydrželo mi i zdraví, i když koleno mám teď hodně oteklé. Před turnajem jsem trenéru Blažkovi říkala, že vydržím v zápase maximálně nějakých dvacet pětadvacet minut. Když jde ale o hodně, tak se člověk kousne. Musím poděkovat realizačnímu týmu, zvlášť doktorům, že mi pomohli šampionát zvládnout.

Konec v reprezentaci si už nerozmyslíte?
Je fakt, že si říkám, proč se loučit, když jsme vyhrály stříbro. Ale už jsem holkám hlásila, že kdybych něco takového v budoucnu zkoušela, ať mi dají do nosu.

Nebude vám dres národního týmu chybět, až české basketbalistky uvidíte třeba na olympiádě v Londýně?
Jsem člověk extrémů, který si klade jen krátkodobé cíle. Mistrovství světa pro mě byla poslední šance, pro kterou jsem se vydala ze všech sil. Fyzické i psychické vyčerpání je opravdu obrovské. Sama jsem si zakázala takhle přemýšlet. Musím si někam zapsat pořádně velkým písmem, jak jsem byla vyfluslá a nemohla skoro spát. Až na mě přijde slabá chvíle, tak si to přečtu.

Vale reprezentaci jste zatím dala pouze vy. Může stříbrný tým ze světového šampionátu vybojovat i další úspěchy?
Rozhodně, už jen kvůli mladším holkám, které se ukázaly ve výborném světla. Taková Ilča Burgrová všechny neskutečně překvapila. Hrála s nadšením a houževnatostí, navíc dávala důležité koše. Velký potenciál má Kačka Elhotová nebo třeba Tereza Pecková. Pokud se budoucímu týmu podaří navodit podobnou atmosféru, jaká byla teď, můžou holky zažít něco velkého. A třeba tohle stříbro časem napodobí.

Uvědomujete si, že jste jediná basketbalistka z týmu, která zůstává v Brně?
Už jsem nad tím přemýšlela, že v Brně je jen jedno stříbro. Škoda Romany Hejdové, kterou těsně před šampionátem vyřadila nemoc. Třeba by se do konečné dvanáctky dostala.

A zbytek vašich spoluhráček zase opustil brněnské „Žabiny“…
Vím, že půlka repre si Brnem prošla a je za ní vidět spousta práce. Už ale po těch letech nejspíš holky musely udělat změnu. Sama jsem to zažila.

Nemrzí vás, že po dvou sezonách v zahraničí jste se vrátila do Brna a vaše kamarádky zase naopak odešly pryč?
Neloučíme se navždycky. S holkama z USK (Petra Kulichová a Eva Vítečková – pozn. red.) se uvidíme při ligových zápasech. A pokud bude čas, tak za Hankou Horákovou zajedu do Istanbulu, kde jsem loni hrála. Mám tam kamarády, ráda se zase na chvíli vrátím.

Mluvila jste o velké únavě, už jste si zjišťovala, kdy se musíte připojit k tréninku Valosunu?
Trenér chtěl, abych naskočila aspoň na jedno utkání o víkendu na turnaji v Trutnově, ale ještě se musíme domluvit. Nejspíš bude rozumnější počkat, až se dám trochu dohromady.

Jste hodně zničená?
Míla Svobodová (spoluhráčka z Valosunu – pozn. red.) mi domluvila masérku, která se o mě tři a půl hodiny starala. Ta se divila těm modřinám, kterých mám po těle spoustu. Musím nabrat znova sílu, zatím nemám chuť ani vyjít se psem na procházku. (úsměv)