Jako první Čech v historii. „O to je můj úspěch cennější. Však taky pořád oslavuju,“ směje se zakladatel a prezident České bumerangové asociace, který bronz vybojoval v hodu do dálky.

Při něm se musí bumerang vrátit za záda vrhače tak, aby čáru odhodu protnul maximálně dvacet metrů nalevo nebo napravo od místa, ze kterého startoval. Vejlupek své nářadí „napálil“ 126 metrů daleko, čímž si vylepšil svůj osobní rekord. „Zrovna tohle je dost specifická disciplína, ve které se kloubí dvě naprosto odlišné věci. Brutální síla a přesnost v náklonu bumerangu. Člověk se musí dobře trefit do této kombinace,“ vysvětluje.

To se mu povedlo dokonale, přesto svůj úspěch přičítá hlavně třetímu faktoru – psychice. „Opravdu jsem neměl žádné velké ambice. Chtěl jsem pouze hodit přes stovku, a to jsem si byl jistý, že se mi podaří. Takže za mojí medailí stojí především vnitřní klid,“ vypráví o tom, jak získal cennou trofej.

Češi a bumerangové mistrovství světa? Tyhle dvě věci spolu ještě donedávna neměly nic společného. Právě Vejlupek a jeho dva pražští kolegové historii netradičního sportu změnili. „Byl to můj první šampionát, nikdo mě ani neznal. O to víc jsem všechny překvapil,“ tvrdí průkopník bumerangového sportu v České republice.

Že „placka“ nemá ještě o něco cennější hodnotu, to brněnského rekordmana vůbec netrápí. „První dvě místa jsou už deset let stejná. Nejlepší je Švýcar, který pravidelně hází přes dvě stě metrů. Prostě výkony z jiné planety. Za ním vždycky končí borec z Německa. Oba mají hodně kvalitní bumerangy, tím jsou jejich výsledky dané,“ ví vrhač, který pracuje jako personalista v japonské firmě.

Zatímco v hodu do dálky Vejlupek zazářil, v ostatních sedmi disciplínách nepředvedl své maximum. Bronzová medaile však jeho zklamání rychle překryla. Kromě ní si ze šampionátu dovezl spoustu zážitků. I těch negativních. „Při rozcvičování jsem trefil jednoho ze soutěžících do hlavy. Byla to moje chyba, měl jsem si svůj bumerang hlídat. Naštěstí se mu nic nestalo,“ ubezpečuje.

Ještě na něco z italského šampionátu určitě nezapomene. Na setkání s americkými závodníky. „Jsou to hrozní extroverti. Mají okolo sebe další dva tři lidi, co jim během házení radí a všichni hrozně hulákají. Dost mě to otravovalo,“ stěžuje si na zaoceánské vrhače. „Ale zase dělají super akce. Třeba chodí na historická místa a tam hází. Mezi klasiku patří oblet kolem Eiffelovy věže. V Římě si šli bumerangem zaházet do Vatikánu. O něčem podobném jsem taky uvažoval, ale můžou z toho být docela problémy. Uvidím, třeba to někdy v budoucnu taky zkusím,“ přemítá Vejlupek.