Ale pěkně po pořádku. Píše se druhá říjnová sobota a u loděnice Lodních sportů Brno na přehradě se přes sychravé počasí už v deset hodin dopoledne tísní víc než tisícovka nadšenců. Žádná nervozita, která provází běžné závody. Tentokrát jde o relaxaci. „Beru to jako příjemné zpestření sobotního dopoledne,“ hlásí triatlonista a olympionik Filip Ospalý, jedna z největších osobností na startu.

Lidé se houfují, klábosí, navzájem si oceňují trikoty. „Nejde o výsledek, účast mého přítele je pouze čestná. Stačí doběhnout,“ vykládá před startem očividně nastávají maminka. Hemžení zrychlí až povel moderátora, že do startu zbývá dvacet minut.

Dlouhá masa lidí se přesouvá ke startu a řadí se podle přidělených čísel v předem vymezených koridorech. „Na co jsem se to nechal přemluvit,“ běduje Jakub Husička, který s číslem 1575 stojí téměř na konec dlouhé rovinky. Do výstřelu schází deset minut, závodníci si masírují prokřehlé svalstvo, někteří narychlo dohánějí strečink. „To nemůžu dělat, jsem pak moc unavený,“ křikne z davu přibližně dvacetiletý mladík.

Na startu Večeřová

Pozornost se upírá k první řadě, kde stojí největší favorité závodu. Najednou většina z 1365 účastníků, mezi nimiž doslova ční basketbalistka Ivana Večeřová, vyjekne a tleská. „Ne že mi po pár metrech utečeš,“ strká Martina Ježková do parťáka před ní. Jenže o start ještě nejde, ten přichází až přibližně po dvouminutové odmlce. Tři, dva, jedna…

Lidský had se v mžiku smrskne a hned se zase roztahuje. Skupinka favoritů vypálí jako kulový blesk, zbytek pomalu prochází bránou a mává svým doprovodům. Už úvodní táhlé kopce po rakovecké silnici trhají startovní pole, které zabírá skoro celou její délku před odbočkou na lávku pod hradem Veveří. Trať potom sportovce vede přes úzké cesty Skalek a Rokle směrem k Sokoláku.

Odtamtud míří na hráz, dále na Přístaviště až se v cíli u loděnice po 44 minutách a 26 sekundách jako vítěz vynoří domácí borec Jiří Homoláč. Podle výrazu v jeho tváří se nezdá, že právě zdolal 14,1 kilometru.

Nejrychlejší dvacítka běžců protíná pomyslnou pásku skoro jednotlivě, potom už se do cíle sypou brunátní, ale šťastní běžci po desítkách. „Chtěl jsem sice ve finiši o něco zrychlit, ale už to opravdu nešlo,“ oddechuje po doběhu s číslem 321 Petr Jabůrek, jenž brněnský závod okusil poprvé.

Nadchází čas plácání po ramenou, v očích vyčerpaných účastníků se po drobném osobním vítězství zračí spokojenost. Chumel běžců se z cíle ihned hrne k občerstvení. „Zasloužíte si ho,“ usmívá se dívka, která podává unavenému závodníkovi iontový nápoj. A má pravdu. Prvního a posledního v cíli dělí sice víc než hodina a čtvrt, ale medaile se houpe na krku všech. Ač unavení, svorně se shodují. „Vokolo príglu? Příští rok určitě znovu.“