Vrátila se po mateřské. Kvůli desáté medaili

Břeclavská rodačka se stala třikrát mistryní světa a dohromady získala na světovém šampionátu devět medailí. K netradičnímu sportu se dostala jen náhodou, některé cviky zkoušela klidně deset měsíců a dokázala se vrátit mezi světovou elitu už dva roky po porodu. Další díl seriálu Deníku Rovnost Když tady zářila představuje pětatřicetiletou historicky nejlepší českou krasojezdkyni Martinu Štěpánkovou­Trnkovou.

Píše se rok 1981. V jednom z břeclavských gymnastických oddílů trénuje tehdy pětileté děvče. Kdo tušil, že mladé Martině se za necelých třicet let bude houpat na krku devět medailí z mistrovství světa. „Jednou přinesl trenér Šebek krasojezdecké kolo. Jen tak, na zpestření. Nám se to tak zalíbilo, že jsme se postupně místo gymnastiky začaly věnovat krasojízdě,“ vzpomíná.

„Nikdy jsem ani na chvíli neuvažovala, že bych dělala jiný sport. Byly chvíle, kdy chtěl člověk skončit, ale jen proto, že se nedařilo. Postupně jsem tomu věnovala všechno,“ dodává. Ze začátku to pro ni byla spíš jen zábava. „Měly jsme dobrou partu, užívaly jsme si srandu. Jezdily jsme vlakem na závody. Hodně ráda na to vzpomínám,“ usmívá se.

Proč ji uhranuly právě akrobatické kousky na kole? „Byl to neobvyklý sport, který nedělal každý. Asi proto nás to tak bavilo,“ uvažuje. Ve sportování ji podporovali i rodiče. „Od začátku mi fandili. Když viděli, že mě to baví, byli rádi, že se tomu věnuji, že to beru vážně, že jsem spokojená. Tatínek se mnou chodil na tréninky a závody, maminka mi spíš fandila z domova,“ popisuje. „Neměla nervy dívat se, bála se o mě,“ konstatuje.

Když se rozhodovala, na jakou střední školu jít, hrála u ní prim přítomnost krasojezdeckého oddílu. Tak se dostala do Brna, kde studovala rehabilitaci. „Bydlela jsem klasicky na internátu. Měla jsem ale privilegium, že jsem mohla chodit každý den na tréninky. Díky tomu jsem u sportu vytrvala, protože jsem věděla, že nemusím každý večer sedět na internátu, ale můžu utéct na trénink,“ směje se.

Poprvé se na světovém šampionátu předvedla v roce 1991 v Brně. „Moc dobře si to pamatuju, protože jsem jela doma. Před závodem jsem nestihla být ani nervózní, protože jsem původně byla jen náhradnicí. Díky zranění spolujezdkyně z reprezentace jsem ale nakonec jela, dověděla jsem se to jen těsně před začátkem. Nic se ode mě neočekávalo, užívala jsem si to,“ přemítá tehdy šestnáctiletá závodnice, která na úvod bohaté kariéry dojela sedmá.

Na první medailový úspěch si počkala ještě další tři roky. „Dlouhou dobu jsem končívala na větších závodech čtvrtá, což je hrozné místo. Vždycky mě to ale zdravě naštvalo a nakoplo,“ vysvětluje Štěpánková­Trnková, která věděla, že jednou medaili získá. „Chtělo to jen trpělivost. A já vytrvala.“

V roce 1994 protrhla smůlu a vybojovala bronzovou medaili. Potom si připsala dvakrát po sobě stříbro. Zlaté radosti se dočkala poprvé v roce 1998 v Přerově. „Na tento úspěch vzpomínám nejraději. Podařilo se mi poprvé zvítězit, a navíc na domácí půdě. Pak už to vždycky byla jen obhajoba. Cítila jsem se spíše svázaná, už si to člověk tak neužil, protože od něj všichni očekávali pouze úspěch,“ vykládá.

Dohromady vybojovala devět medailí ze světového šampionátu, třikrát skončila první, čtyřikrát druhá a dvakrát bronzová. Kromě toho je patnáctinásobnou mistryní České republiky. „Jsem maximálně spokojená a hrdá, že jsem tolikrát vyhrála. Ale jestli by to bylo jen jednou, nebo devětkrát, na tom nezáleží,“ září štěstím.

První část úspěšné kariéry zakončila v roce 2004 kvůli mateřským povinnostem. „V té chvíli bylo pro mě všechno vedlejší. Ani jsem neplánovala, jestli se ještě někdy vrátím, nebo ne. Chtěla jsem dítě, priorita byla v té chvíli úplně jinde,“ povídá.

Ale na dlouho si soupeřky od krasojezdeckého postrachu neodpočinuly. V roce 2005 se jí narodila dcera Lucie a ještě stihla vyhrát české mistrovství. O rok později už opět bojovala na světovém šampionátu, kde po návratu získala sedmé místo. „Když dítě spalo, mohla jsem trénovat. Šlo to všechno až překvapivě snadno,“ připouští. „V té době jsem ještě dodělávala vysokou školu a zajímalo mě, jestli se člověk dokáže dostat zpátky do formy. Odbíhala jsem od dítěte k tréninku. Vyzkoušela jsem to a šlo to,“ směje se.

Po návratu ale nad jednotlivými cviky daleko více přemýšlela. „Už jsem se o sebe víc bála. Neriskovala jsem tolik, při náročnějších cvicích jsem měla trochu blok. Měla jsem strach, že se něco stane…,“ popisuje.

A co ji přitáhlo zpět? „Chtěla jsem získat desátou medaili a zaokrouhlit svou sbírku. To už se mi ale bohužel nepodařilo. I tak je devět medailí dobrých,“ hodnotí. Při posledním pokusu v roce 2007 získat jubilejní desátou „placku“ skončila čtvrtá. „Jak se mě dlouho čtvrtá místa držela, tak jsem taky skončila,“ hlesne.

Neúspěch ji ale mrzel jen jeden den. „Chtěla jsem medaili získat, udělala jsem pro ni maximum, ale nevyšlo to. Už jsem věděla, že se svět nezboří. Před pěti lety bych z toho byla špatná daleko víc. Brala jsem to jako nástavbu, pokus, aby sbírka byla zaokrouhlená,“ dodává devítinásobná světová medailistka, která zabouchla sportovní kariéru před mistrovstvím světa 2008.

„Končila mi mateřská dovolená, potřebovala jsem nastoupit zpět do zaměstnání. Už by se nedala zvládnout rodina, krasojízda a práce dohromady. Bylo načase nechat vyhrávat tituly někoho mladšího,“ vtipkuje.

Nyní je učitelkou v mateřské školce. Krasojízdě se věnuje jen exhibičně. „Pořád chodím na tréninky. Už si ale jezdím, co se mi chce. Exhibice mě baví. U lidí má úspěch, protože je to neokoukané a aspoň trochu tento sport propaguji,“ říká.

Nyní si svoje úspěchy už příliš nepřipomíná. Žádnou vitrínku s medailemi doma nemá. „Dřív jsem měla medaile vystavené, oprašovala jsem je. Teď už je postupně stěhuju spíš z půdy do garáže,“ vysvětluje. K úctyhodné sbírce se ale těžce propracovávala. „Ze začátku v žácích se cviky vstřebávají rychle, třeba pět za jeden trénink. Postupně to ale začíná být těžší a těžší. Cvik se pak učíte třeba i rok,“ upřesňuje.

Nejdéle trénovala stojku na napnutých rukou. „Byla to doména mužů. Protože jsem ze začátku chodila do gymnastiky, zvládla jsem ji v pohodě. Díky tomu jsem pak porážela německé krasojezdkyně. I když je to náročný cvik, zajedu ho ještě teď. Na exhibicích s ním nemám problém,“ popisuje.

Přestože krasojezdkyně nacvičují těžké akroby na kole, Štěpánkové­Trnkové nikdy nezbrzdilo kariéru vážné zranění. „Musím zaklepat, že kromě zlomeného palce na noze a zvrtnutého kotníku se mi nikdy nic nestalo. Když padáte a zavčas seskočíte daleko od kola, je to v pohodě,“ dává návod.

K jistotě cviků potřebuje krasojezdkyně svoje vlastní kolo, na které je zvyklá. „Všichni máme speciálně nastavené sedlo, vypnutý řetěz a galusky. Každý si svoje kolo hlídá jako oko v hlavě, aby mu s ním někdo něco neudělal. Noční můrou je, že se vám s ním něco stane před závody,“ upozorňuje.

Mít nějaký záložní kousek nepřipadá v úvahu. „Každý má jen jedno, na které je zvyklý. Když jsem studovala v Brně, zkoušela jsem mít jedno doma v Břeclavi a druhé v Brně, ale nešlo to. Nakonec jsem si kolo musela každý pátek odvézt a v pondělí zase přivézt zpět,“ usmívá se. Akroby už předvádí pouze na exhibicích. Sportovní kariéru definitivně zakončila a neplánuje druhý návrat. „Jsem spokojená s tím, co jsem dokázala. V současnosti mám už trochu jiné priority,“ přiznává jihomoravská krasojezdkyně.