Jak působí na tým, že hráči nedostávají výplaty?
Dost špatně, řekl bych kriticky. Vůbec se divím, že jsme přes to všechno přešli a dokázali postoupit do play­off. Dotýká se to totiž každého z nás a v kabině už se od ledna, odkdy se ta situace opakuje každý měsíc, neřeší nic jinýho.

Mělo to vliv i na vaši hru?
Určitě. Třeba když jsme v tu dobu hráli zápasy s relativně slabšíma soupeřema, které jsme měli vyhrát. Bohužel chyběla stoprocentní koncentrace na basket. Frustrující to bylo jistě i pro trenéra, který mohl těžko hráče přemlouvat k supervýkonům, když věděl, že máme myšlenky úplně na něco jinýho.

Z čeho teď žijete?
Musel jsem se uskromnit, asi jako každej z nás. Nejsme fotbalisti ani hokejisti, kteří by si nevšimli, že jim nedojde dva nebo tři měsíce výplata. Sám platím hypotéku, která nepočká, takže je to hodně nepříjemný.

Mluvil jste jako kapitán s vedením častěji než ostatní hráči?
Samozřejmě. Hráči se na mě obraceli, jak to bude vypadat. Ač jsem nechtěl, tak jsem do toho byl trochu víc vtažen. Dokonce jsem byl i na dvou valných hromadách družstva.

Co jste tam slyšel?
Spoustu slibů a spoustu termínů. Že mám všechny uklidnit, a že to bude dobrý. Už jsem si připadal trochu trapně, když jsem to pak vykládal klukům a termíny se potom pořád posouvaly.

Věřil jste v nápravu?
Ty lidi mi to říkali do očí, tak jsem ze začátku neměl důvod nevěřit. Když se to ale pořád opakovalo, už jsem se jen usmíval a s klukama jsme se bavili o tom, že už to nemusí dobře dopadnout.

Teď věříte, že se to dá dohromady?
Naděje umírá poslední. Nic jiného nám nezbývá. Kdyby tu měl basket skončit, bylo by to pro mě nepochopitelný. Aby ve městě s takovou basketbalovou tradicí najednou hrozil zánik basketbalu.

Co vás na tom nejvíc zaráží?
Že vedení nejdřív vyplatilo všechny ostatní pohledávky a nás nechalo až úplně nakonec. A pak celkově to jejich jednání. Rád bych v Brně zůstal, ale poslouchat pořád nějaký data a sliby, na to už nemá nervy asi nikdo z nás. Naši důvěru už ztratili.