Byl jste nervózní před finálovou jízdou?

Ta už byla za odměnu, věděl jsem, že hůř než na druhé místo padnout nemůžeme. Nervozita nebyla, šlapu jedno kolo a pak klukům odstoupím, zbytek je na nich. Měli větší zodpovědnost než já, šlapal jsem dvě stě padesát metrů a nikdo přede mnou nebyl, nemusel jsem řešit rozestup, aby kluci nasáli. Nekoukám za sebe, snažím se jet co nejrychleji a je práce kluků, aby si udělali správnou mezeru. Nepřemýšlím absolutně nad ničím, jen sednu na kolo a snažím se jet co nejrychleji.

Co musíte zlepšit, aby váš týmový sprint uspěl i ve větší konkurenci?

Kluci si na mě musejí hlavně zvyknout, přece jen souhra musí fungovat. Jsem v Dukle krátkou dobu a bude jim to chvilku trvat. Můj projev na kole je trochu jiný, než jaký měl Pavel Kelemen. Věřím, že přes zimu to zvládneme a kluci si zvyknou.

Zpočátku jste měl problém s tím, že jste po rychlé první polovině okruhu ve druhé půlce uvadal. Už se to zlepšuje?

Troufám si říct, že to platilo jen na začátku, po čtyřech měsících jsem už šlapal docela dobře v sedle. Celý cyklistický život jsem zvyklý šlapat ze sedla, tedy vestoje. V týmovém sprintu tak jedu půlku, pak sednu a musím šlapat v sedle, což byla má největší rezerva. Učil jsem se jezdit v sedle na těžké převody, zvykal jsem si a myslím, že i druhá půlka už je dobrá.

V čem je největší rozdíl mezi bikrosovým a dráhovým kolem?

Rozdíl je právě v tom, že jsem dosud šlapal jen vestoje, říkáme ze sedla. Byl jsem zvyklý stoupnout si a jezdit vestoje, teď jsem se naučil šlapat v sedle, aby bylo celé kolo kompletní. To byla nová zkušenost. 

Na silničním kole jste nejezdil vsedě?

Samozřejmě jsem trénoval na silničním kole, ale v jiné intenzitě, šlapal jsem jinak silově i v jiné rychlosti. Na silničním kole jsem trénoval i na bikros, ale tady je to úplně něco jiného.

Jak se zrodil váš přesun do Brna?

Pět měsíců jsem trénoval na olympijskou kvalifikaci v bikrosu, která měla být na mistrovství světa v květnu v americkém Houstonu, jenže někdy na přelomu března a dubna nám ji zrušili. Týden či deset dní jsem ležel a koukal do stropu, nevěděl jsem, co bude dál. Můj trenér Erik Kimmel, se kterým se připravuji v Praze, se spojil s Petrem Klimešem (trenér Dukly Brno – pozn. red.), zda bych si dráhu mohl vyzkoušet. Neměl jsem do čeho píchnout, takže jsem přijel a zalíbilo se mi to. Jednak mě dráha odvedla od myšlenek, že je olympiáda odložená, jednak mě to chytlo a jsem tady.

Takže už tíhnete víc k dráze?

Myslím, že jsem srdcem pořád bikrosař, měl jsem vizi, že pojedu na olympiádu a kolo pověsím na hřebík, skončím. Tím že olympiáda v bikrosu není vyřešená, mám nesplněné plány a přehodnotím je. Do her budu bikros kombinovat s dráhou, dál už asi bude jen dráha.

Pořád máte šanci na olympijské hry v Tokiu?

Body musejí sbírat tři lidí za každý stát, jenže jsme jen dva s Matějem Bohuslávkem, který taky přešel do Dukly Brno. Máme hendikep jednoho člověka, takže sbírat body za stát je pro nás neřešitelné. Mezi jednotlivci nám postup o pár bodů unikl, poslední možnost měla přijít na mistrovství světa v Houstonu, kde jsme si mohli vyjet divokou kartu na jméno. Po zrušení čekáme, kvalifikace je pozastavená a nikdo neví, co a jak bude.

Věříte, že se do Japonska na hry dostanete?

V hlavě nám nastavené, že šance pořád je. Samozřejmě nevím, jak moc reálná, ale kdybych nevěřil téhle myšlence, nemohu pokračovat.

Po olympiádě z vás tedy bude už jen dráhový cyklista?

Bikros už dělám docela dlouho, čtrnáct let, a přestal jsem mít motivaci. Jak jsme tenhle rok nejezdili do zahraničí, horko těžko jsem hledal motivaci na české závody, kde nás v elitní kategorii jezdí málo. Stanovil jsem si cíl olympiádu a bylo těžké účastnit se závodů u nás, když se vše rušilo. Do olympiády chci v bikrosu fungovat, pak jsem chtěl s cyklistikou skončit.

V Dukle Brno jste tedy dostal novou motivaci?

Čichnul jsem si k dráze a líbí se mi to, stejně jako parta, přístup trenérů. Zkusil jsem jiné kolo a baví mě to. Líbí se to snad všem kromě mé manželky. To si dělám srandu. (smích)

Udržujete se tedy pořád v přípravě i na bikrosovém kole?

Od doby, co zrušili kvalifikaci, jsem dával trochu přednost dráze, ale nedělá mi problém sednout na bikrosové kolo a po týdnu ježdění jsem furt schopný závodit. Jeli jsme dráhové závody v Prostějově, pak jsem se rozhodl, že pojedu do Řep a i když jsem neseděl tři týdny na bikrosovém kole, vyjel jsem druhé místo a nějaké body do olympijské kvalifikace jsem zase sebral. Kdyby se rozhodlo, že se jde závodit na bikrosovém kole a dal jsem tomu chvilku, věřím, že jsem zase zpátky. Fyzicky se cítím líp než předtím, jen je potřeba na kole sedět. Dokud nebudu vědět, že kvalifikace dál běží, budu asi trénovat na dráhovém kole.

Kdy se dozvíte, zda bude náhradní kvalifikace?

Právě že nikdo nic neví. Lidi z bikrosu jsou trochu naštvaní, že veškeré cyklistické akce běží dál, jelo se Tour de France nebo mistrovství Evropy v dráhové cyklistice, ale bikros má vše odložené či pozastavené. Nikdo neví, zda budou první závody v únoru, březnu, dubnu nebo vůbec nebudou. Rád bych na tuhle otázku znal odpověď, ale nevím ji.

Myslíte na to, že byste v Tokiu závodil jako bikrosař a na dalších hrách v Paříži jako dráhař?

Neustále jsem si dával cíle v bikrosu, že chci splnit Tokio, pak třeba Paříž, ale přestal jsem si dávat dlouhodobé cíle. Kdyby to, nedejbože, nevyšlo, abych pak nekončil zahořklý a zklamaný. Teď si užívám, že můžu jezdit na kole. Jestli by Tokio vyšlo v bikrosu a Paříž na dráze, byl bych hrozně rád, jestli to teď nevyjde a s klukama budeme do Paříže závodit v týmovém sprintu, uděláme hezké medaile, budu taky šťastný. Když vyjde Paříž, bude to úplně perfektní, a tím to asi celé završím.

Jak často jezdíte do Brna na tréninky?

Dojíždím, když je potřeba, domluvím se s Petrem Klimešem, že mám dojet. Zbytek absolvuji v Praze, protože mi snad i Petr Klimeš věří, že trénink doma splním. Naučil jsem se v bikrosu trénovat sám, není u nás moc elitních jezdců, takže poslední roky jsem trénoval buď s Matějem Bohuslávkem, nebo úplně sám. Disciplínu mám v tréninku nastavenou a myslím, že mi všichni věří, že jej udělám a nebudu sedět na gauči nebo se flákat.

Dřív se na bikros nahlíželo jako na zábavu volnomyšlenkářů, jaký na něj teď panuje pohled?

Když se lidi podívají, na první pohled si de facto řeknou, že jezdíme na dětských kolech. Mají pocit, že jsme někde ve skateparku nebo se flákáme, ale od té doby, co se bikros dostal na olympiádu, se to otočilo o tři sta procent. Jsme normální atleti, kluci ze světa přecházejí z bikrosu na dráhu a nedělá jim to problém. Příklad jsou Nizozemci, kteří vzali tři bikrosaře a udělali z nich mistry světa. Bikros dá všeobecnou přípravu zvlášť na pevné starty, které děláme. Bikrosaři jsou schopní přijít a rovnou závodit na dráze. Není to úplně stejné, jezdí se hodně vestoje, zatímco na dráze v sedle, ale základ jako dynamiku a sílu do startu to dá. Bikrosaři už nejsou co dřív, kdy jsme si šli zaskákat a potom s klukama na pivo. Už je to sport na úrovni, který je na olympiádě.

Umí se víc odvázat bikrosaři, nebo dráhaři?

Myslím, že cyklisté všeobecně umějí zapařit, když končí sezona. Dokázal jsem zapařit s klukama z bikrosu, dokážu i s klukama z dráhy, kde stejně závodím s bývalými bikrosaři, Kuba Šťastný, Matěj Bohuslávek i David Sojka z Dukly jezdili bikros. Co se týče oslavování konce sezony, tak nepoznám rozdíl. (úsměv)

Dobírá si vás brněnský patriot Tomáš Bábek, že jste z Prahy?

Jsem rodilý Pražák, z máminy i tátovy strany, neznám čistšího Pražáka než jsem já. (směje se) Tomáš Bábek je z týmu nejstarší, takový náš táta, jsem druhý nejstarší. Jediní dva jsme ženáči a máme už trochu jiný pohled na věci. Samozřejmě se škádlíme, ale v mezích jako dobří kamarádi, nedobírá si mě, jen normálně v dobrém.