Po krátkém programu jste byl ve finále Grand Prix třetí, nakonec jste si o příčku pohoršil. Převládá zklamání?
Byla to škoda, medaili mě stál jen jeden skok, čtverák na začátku. Když jsme si vše spočítali, vyšlo nám, že kdybych skočil čtveráka, asi to na třetí příčku bylo. Teď se nedá nic dělat.

Dává vám polovina sezony elán do té druhé rozhodující části?
Určitě. Hlavně po dlouhé době konečně převádím do závodů, co natrénuju. Jsem rád, že když se stane chybička na začátku programu, jsem schopný dojet ho do konce. Je povzbuzující, že jsme na finále Grand Prix byli jen dva Evropané a já skončil lépe.

Ve volné jízdě jste dostal nejvyšší známku kariéry za programové komponenty. To potěší, že?
Je super, že rozhodčí mi ve volné i kraťasu dali docela vysoké známky. Ve volné jsem skončil asi o bod za mistrem světa Nathanem Chanem, což je dobré. Rozhodčí se mnou počítají, ale nadále musím předvádět minimálně to, co ve finále.

Po takových výkonech pomýšlíte na medaili z mistrovství Evropy, které na konci ledna hostí běloruský Minsk?
Byla by hezká. Kdo by nechtěl medaili, ale snažím se na tím nepřemýšlet. Chci mít dobře natrénováno, abych byl připravený na to, že tam přijedu a odjedu jízdy jako v tréninku.

Už dva roky vás připravuje protřelý arménský kouč Rafael Arutjuňan. Projevuje se nyní jeho rukopis?
Ano, což bylo vidět už na začátku sezony. Postupně jsem se zlepšoval v závodech i tréninku. Už kolem mistrovství Evropy v loňské sezoně jsem zlepšoval jízdy, olympiáda byla ještě lepší a na mistrovství světa jsem se posunul ještě dál. V létě jsme udělali kus práce a pomohlo mi, že jsem si dal oddech a přemýšlel jsem nad tím, co vlastně chci. Rozhodl jsem se pokračovat v kariéře a dalo mi to jiný náboj do téhle sezony. Pak jsme pokračovali v tom, co jsme dělali. Rafael mi řekl, že potřebuje minimálně dva roky, aby mě dostal, kam chce. Takže to vyšlo. (úsměv)

Co změnilo vaše rozhodnutí o konci kariéry?
Hlavně Rafael. Už od mistrovství světa se mě snažil přesvědčit, abych jezdil. Pak jsme měli kemp v Ostravě s Rafaelem, kde jsem mluvil i s předsedou krasobruslařského svazu Žídkem a nakonec to dopadlo, že budu jezdit dál. Kdybych přestal, další čeští kluci by neměli motivaci se zlepšovat, protože by byli nejlepší. Takhle jim dám větší motivaci, aby se protlačili dopředu a zlepšili se. V momentě, kdy skončím, se jeden z nich dostane na moje místo. Kluci potřebují někoho, kdo jim otevře bránu jako pro mě Tomáš Verner.

Kdo má největší potenciál vás v budoucnu vystřídat?
Bratři Jiří a Matyáš Bělohradští, Petr Kotlařík nebo nebo Daniel Mrázek, který byl na domácím šampionátu druhý za Matyášem ve volné jízdě. Oba jsou docela mladí, Matyáš má sedmnáct, Daniel snad patnáct. Mají čas, aby se posunuli, potřebují pracovat na skocích, aby dostali trojitý axel a čtverák pod kontrolu, než vejdou do seniorské kategorie.

Ovšem za vaší proměnou stojí i další faktory, třeba změna jídelníčku…
Stavím se ke stravování jinak. Jako mladší jsem nad tím nepřemýšlel, prostě jsem snědl všechno a fungovalo to. Ale čím je člověk starší, musí dávat bacha, co do těla dává. Před závody nebo před těžkými tréninky, kdy musím projet několik programů, si nemůžu dát sendvič s těžkým masem, protože bych ho nepřežil. Před olympiádou jsem se dal dohromady s lidmi, kteří dělali stravu pro biatlon a dávám si pozor, co jím. Snažím se přidat na proteinech. Je to alchymie, ale pomáhá mi. Cítím se úplně jinak.

Musel jste nějaké jídlo úplně omezit?
Utrum nemám s ničím, ale nejím tolik červeného masa. Když si dám steak, volím hodně dobré maso, aby nemělo moc tuku. Raději čerstvé než zmražené, které se jinak tráví. Od toho se odvíjí, že červené maso nejím tak často, protože čerstvý steak vyjde v obchodě docela draho. Jím hodně ryb a bílé maso jako kuře, nějaké vepřové. Obměňují stravu každý den, aby nebyla stejná.

Na závodech jste se uklidnil, už se tolik nestresujete. V tom pomáhá i vaše loňská svatba s bývalou krasobruslařkou Daniellou Montalbanovou?
To je dost možné. Když se žena přestěhovala z New Yorku do Los Angeles, jsem takový klidnější. Vím, že přijedu domů a nemusím přemýšlet nad bruslením, mám na starosti jiné věci. Další věc, která mi dost pomohla, je firma na oblečení, kterou jsme se ženou založili. Snažíme se inspirovat bruslaře, což mi dodává motivaci, abych se zlepšoval. Je to všechno dohromady a nad bruslením tak nepřemýšlím. Když se něco nepovede, není to konec světa.

Vaše společnost se jmenuje +Five. Na jaký druh oblečení se zaměřujete?
Jak volnočasové, tak tréninkové. Snažíme se dělat inspirativní věci, aby si lidé uvědomovali, že musí něco udělat, když se chtějí někam dostat. Děláme hlavně s mladšími bruslaři. Jsme na to dva, jen jedna slečna pomáhá manželce s inventurou.

Vytváříte přímo návrhy oblečení?
Dávám dohromady barvy a design, už dříve jsem při výrobě oděvů spolupracoval s firmou, abych měl slovo a vyjadřovaly něco ze mě. To stejné dělám tady. Vybírám design, barvy, jaké se lidem líbí, ale také inspirativní slova a slogany. Vymýšlíme, aby byly v dobré pozici, ne někde přes ramena nebo na spodku trička, kde nejsou vidět, aby to vypadalo dobře na věcech.

Jaká vybíráte motta?
Třeba motto na čepicích říká, ať se nikdy nespokojíme s tím, co nenaplňuje náš potenciál. I když vím, že mi něco jde dobře, vždycky musím chtít víc. Vybíráme i staré dobré české věci, které znám odmalička a teprve teď mi začaly docházet. Dokážu si uvědomit, co jsem dělal dřív, a teď bych volil jinak, kdybych měl ponětí, co se stane v budoucnu. Třeba bych závodil jinak, tím se teď řídím.

Vaše manželka se narodila v USA, má izraelský původ a z poloviny italský. Jaké budou vaše Vánoce?
Budou české tradice. Musel jsem si vyrobit adventní věnec, který se tady neprodává. Jen asi nenajdu na západě Ameriky kapra, takže bude jiná ryba, možná žralok. (úsměv) Jinak bude všechno po česku, dárky si dáme 24. prosince. Židovské svátky skončily minulý týden, ale jako Italka žena Vánoce doma vždycky slavila.

Do Spojených států amerických jste poprvé odešel před šesti lety. Sice jste se na chvíli vrátil, ale už tam zase dva roky žijete na předměstí Los Angeles. Zůstanete tam?
Asi ano, docela jsem si zvykl. Brno pro mě vždycky bude domov, ale když přijedu do Česka, je pro mě trochu těžké dostat se do chodu, jsem zvyklý na něco jiného odsud. Žena v Americe žije celý život. Českou republiku má ráda, čtyři měsíce u nás trénovala s mým tátou, s tím by problém nebyl. Ale ve městečku Lakewood mám pár bruslařů, které trénuju, i Rafael počítá, že mu budu pomáhat a zůstanu.