Ovšem i v rychlostních disciplínách platí jedna zásada: dráhoví cyklisté neustále jezdí dokola a zatáčejí doleva. Na tribuně či u televizních obrazovek to při sledování žádný problém nezpůsobuje, ovšem uprostřed velodromu si musíte zvyknout na pravidelné točení kolem své osy doplněné neustálým pozorování tabule s výsledky, případně videozáznamu. Na druhou stranu jste přímo ve vřavě, kolem vás fandí členové realizačních týmů, pobíhají mechanici a vnímáte ohlušující rachot z tribun.
Diváci u televize mají výhody, že je nebolí za krkem, především díky všudypřítomným kameramanům, kteří se starají i přímé přenosy. Ale jejich práce při monitorování dění na 250 metrů dlouhé dráze taky není snadná, což dokumentuje jeden, který sedí takřka uprostřed velodromu nad pódiem. Neustále se točí dokola, aby zabíral závodníky na celé ploše.
Nejtěžší chvíle má při sprintech nebo stíhačkách, kdy cyklisté jezdí jen několik kol ve velké rychlosti. To se mu tak často stává, že se motá stále na jednu stranu a do toho si nohama nahrnuje kabel od kamery kolem tyče, na níž je připevněná židle.
Jakmile jízdy skončí, rozmotává kabel tak, že se odrazí a roztočí na druhou stranu, většinou velmi rychle. Takže si užije kolotoč zdarma na obě strany. Sice ho nebolí za krkem, ovšem nesmí trpět na závratě…