V Hongkongu na každém kroku poznáte, že už od devatenáctého století patřil pod britskou nadvládu. Nejen v tom, že se tady skoro každý místní obyvatel dorozumí anglicky a dost si potrpí na čaj, ale taky tady auta jezdí vlevo a volant mají na pravé straně. Na přechodech tak čtete nápisy Look left a Look right, rozhlédněte se doleva či doprava.
Záhy poznáte, že pro nás ze středu Evropy jsou tato upozornění důležitá, protože když se nepodíváte, může vás rázem překvapit rychle kvapící dvoupatrový autobus. Pokud si nejsme jistí, kudy jít, raději míříme takzvaně za davem, který vždycky najde správnou cestu. Jenže třeba v nákupních centrech narážíme na problém, když chodíme po levé straně, protože chodci směrování aut jaksi nedodržují.
Sotva jsme si zvykli na prodírání davy lidí a očekávání příjezdu aut ze správného směru, vyvstal nám nový úkol, který musíme zvládnout: křižovatky. Razím heslo, že na červenou nechodím, za což občas obdržím přísný pohled od mé přítelkyně, když čekáme dvě minuty a nic nejede. V Hongkongu by se jí líbilo, protože tady se moc červená nedodržuje. Místní vždy vyrazí, jako by červená přikazovala: Jdi!
Zajímavost hongkongských křižovatek však spočívá hlavně v tom, že se naráz rozsvítí zelený panáček na přechodech přes všechny čtyři silnice na každé světové straně. S tím se místní obyvatelé naučili pracovat, protože se vydají napříč středem křižovatky, aby se nezdržovali obcházením.
Při cestě z velodromu jsme zkusili jejich taktiku, jenže nejspíš nemáme správné načasování a odhad situace. Takže jsem rád, že ten rozjetý taxík nejdřív zatroubil, než mě poplácal svým nárazníkem. V tu chvíli jsem dokonce zapomněl, z jaké strany v Hongkongu vlastně auta přijíždí.