Na startu profesionální kariéry jste zažil smrtelnou nehodu. Jezdec Marco Campos do vás narazil a poté zemřel.

Je to nehezká vzpomínka. (odmlčí se) Šlo o můj první závod ve Formuli 3000. Koncentroval jsem se na dojetí do cíle, ani jsem nepomyslel, že se něco takového může stát. Bohužel soupeř narazil do mého zadního kola, jeho monopost se ve vzduchu obrátil… Šlo o nešťastný moment, po kterém jsem se cítil hodně špatně. Mohlo se to ale stát komukoli.

Uvažoval jste kvůli tomu i o konci kariéry?

Čestně? Ne. Závodění jsem miloval. O dva roky později jsem po smrtelné nehodě při testech ztratil ještě mého nejlepšího přítele Alfreda Melandriho. Tehdy se mi v hlavě mnohem víc honily myšlenky o konci, protože pro mě byl jako bratr. Ale tak nějak vnitřně jsem cítil, že si z nebe přeje, abych pokračoval dál.

I díky tomu se o víkendu ukážete při závodech na brněnské trati. Jaké vzpomínky máte na Masarykův okruh?

Patří k mým nejoblíbenějším, protože jsem tam zvítězil v závodě Grand Tourismo. Řadím ho do kategorie tradičních okruhů jako belgické Spa, které mají díky své dlouhé historii závodní duši.

Rekordman v počtu vítězství na Masarykova okruhu je motocyklový jezdec Max Biaggi, který v Brně triumfoval jedenáctkrát. Jelikož máte téměř podobné příjemní, možná vás to předurčuje mezi favority zítřejších závodů. Souhlasíte?

To by bylo hezké. S Maxem máme společné i oblíbené startovní číslo tři. To je ale tak poslední spojitost. V příjemní mám totiž o jedno g méně a navíc řídím stroj na čtyřech kolech. (úsměv)

Setkáváte se s lidmi, kteří si vás s Maxem Biaggim pletou?

Už je to trochu nuda, protože dvacet let se mě lidé po celém světě ptají, jestli nejsem třeba jeho bratr. Ale nedělá mi to žádný velký problém. I můj závodní inženýr mi občas do vysílačky říká Max, protože to jméno je kratší. A já mu pokaždé do rádia odpovídám: Prosím, neříkej mi Max, moje jméno je Thomas. To není zas tak složité. Říkej mi třeba Tommy, ale ne Max. (smích)

Na trati se při Supertars Series potkáváte i s bývalými piloty formule 1. Je na nich nějak poznat, že mají za sebou zkušenost z prestižního šampionátu?

Co jsem poznal třeba Johnyho Herberta, Mika Sala či Vitantonia Liuzziho, jedná se o profesionální jezdce, kteří jsou navíc přátelští i mimo závody. Když se bavíte s konkurenty s méně zkušenostmi, cítíte z nich víc arogance než od jezdců z formule 1.