Trojnásobný mistr světa nedávno otevřel v rodném městě v Pražákově ulici reprezentační centrum Hangar, na kterém se spolupodílel.

Co na Hangar říkáte?
Je paráda, že konečně v Brně vyrostlo tréninkové centrum pro bouldering. (lezení bez lana v malé výšce – pozn. red.) Vyhovuje tomu, jakým způsobem se dnešní bouldering ubírá. V České republice se na tento styl dalo jen těžce trénovat. Pro srovnání, má dvě stě boulderů, pro mě je na trénink příhodných patnáct z nich. Na klasické lezecké stěně to bývá tak jeden, maximálně dva. Brno je teď pro sportovní lezení bezkonkurenčně nejlepší adresa v České republice.

Jak jste se podílel na podobě centra?
Měl jsem slovo u vytváření profilů, některé bouldery jsem postavil a stále se mohu zapojovat do toho, jak budou vypadat. Pravidelné přenastavování boulderů je důležité, aby byl trénink zábavný a zároveň užitečný.

Všechno tedy směřuje k olympiádě.
Určitě, obětuju tomu téměř veškerou skalní sezonu, budu hodně jezdit na závody. Na dva roky teď skály upozadím. Užil jsem si jich dost v minulých letech. V lednu jsem jel do Španělska chvíli si odpočinout a tam jsem taky trochu lezl po skalách. Teď mám před sebou jinou výzvu.

Na olympiádě bude ze sportovního lezení jediná disciplína – kombinace, která zahrnuje lezení na obtížnost, na rychlost a bouldering. Lezecká komunita si stěžovala, jak to vnímáte vy?
Je škoda, že když už se lezení dostalo na olympiádu, nepůjde o nějakou spektakulární formu, která by zaujala i širokou veřejnost. Představí se sice všechny disciplíny, ale lepší by bylo, kdyby byla každá zvlášť. Třeba lezení na obtížnost trvá čtyřicet až pětačtyřicet minut, což je pro televize fantastický formát. Takto budou závody trvat až tři a půl hodiny, takže je ve výsledku budou sledovat spíše nadšenci nebo lidé, kteří tam budou mít své medailové želízko v ohni.

Jak prestižní je v tomto demo režimu olympiáda pro lezce?
Prestižní určitě bude. Pro mě bude jeden z vrcholů, ale ne ten jasně největší. I když je pravda, že před lety bych řekl, že to není lezení. Lezení na obtížnost i bouldering se ubírají jiným směrem, než když jsem začal před deseti lety závodit, což někteří nesou nelibě. Pro mě osobně je vrchol zdolání skály Silence. (nejtěžší na světě – pozn. red.)

Jak se lezení změnilo?
Modernější styl boulderingu je dynamičtější, založený na koordinaci a obrovských dynamech. Potom se ale může stát, že to sklouzává vyloženě k tomu, čemu posměšně říkáme parkur. Teda jenom o rozběhnutí se po stěně. Je to jednodušší a nejde o vyřešení problému a kreativitu. Jsem zastánce kombinace konzervativnějšího a modernějšího stylu. Jsem zvyklý na ten tradiční, kde nejde jenom o to, ukázat sílu a rychlost, ale o správnou pozici těla a celkově velmi precizní práci.

Na loňském světovém šampionátu v Innsbrucku jste v kombinaci skončil druhý. Pojedete do Tokia pro medaili?
Nedávám si konkrétní cíl, spíš mě žene proces tréninku a posun vpřed. Systém je nastavený tak, že se těžko předpovídá, kdo má jaké šance.

Proč?
Jde o součin tří disciplín. Důležité bude mít dvě hodně kvalitní a potom si můžete dovolit jednu slabší. Jenomže těžko říct, jak na tom kdo bude. A třeba bouldering je trochu loterie. Na jednom závodě může někdo vyhrát, a na jiném je padesátý. Stačí strašně málo. Třeba jen to, že nepochopíte, jak stavěč určitý boulder myslel, a ztrácíte.

Dá se takovým zmatkům nějak předejít?
Je důležité vědět, jaký styl boulderů se zrovna staví. Trendy se rychle mění, a proto jsem se rozhodl v této sezoně jet na všechny závody světového poháru, abych současný styl odpozoroval.

Vaše slabina je lezení na rychlost, jaký teď máte vztah k této disciplíně?
Teprve s ním začínám, je to jiný pohyb, než na jaký jsem zvyklý. Co považuji v lezení na obtížnost za to nejdůležitější – třeba práce v bocích s kyčlemi – na to musím při lezení na rychlost zapomenout, protože tam mě zpomaluje. Abych řekl pravdu, rychlost byla vnímána jako okrajová disciplína.

Jak to?
Nikdy jsem to neodsuzoval. Je neskutečné za pár vteřin vylézt na stěnu. Ale mě na lezení neskutečně baví, že pokaždé mám před sebou jinou cestu, která vyžaduje kreativitu, což je typické pro lezení na obtížnost. Trénink potom není monotónní. Kdežto při rychlosti lezete pořád dokola tu samou standardní trasu. Ten stereotyp mi vadí.

Jaké máte cíle do letošní sezony?
Určitě se chci kvalifikovat na olympiádu, o čemž se bude rozhodovat na mistrovství světa v Japonsku, které letos v srpnu hostí Tokio. Potom se dá na olympiádu dostat i dodatečně, ale chci už letos v létě.

Pomohlo zařazení na olympiádu zájmu o lezení?
Určitě teď na stěny chodí víc lidí. Na skalách ten nárůst tak raketový není. Je super, že olympijskou premiéru má lezení zrovna v Japonsku, kde je náš sport hrozně populární. Navíc další olympiáda bude ve Francii, kde je lezení taky hodně oblíbené.

Jste typ, kterého bouřlivá atmosféra nabudí?
Někdy mi to pomáhá. Pokud se mi daří, ani nevnímám, jaká je atmosféra. A když někde nejsou lidi, tak nechci říct, že mě to vykolejuje, ale není to ono. Spíš mě může svazovat, že jde o mistrovství světa nebo třeba olympiádu.

Jste tvář sportovního lezení minimálně v České republice. Jak se s rolí sžíváte?
Je to určitá zodpovědnost, že jsem jakýsi vzor a podle toho by to mělo ode mě taky vypadat.

Jak se srovnáváte s vyšší publicitou?
Dá se na to zvyknout, ale vadí mi ztráta anonymity. Že mě lidé znají v lezecké komunitě, jsem si zvykl, ale teď už mě poznávají i na ulicích a ptají se po fotce nebo podpisu. Samozřejmě záleží na náladě, ale vždy se snažím vyhovět, protože vím, že to lidem udělá radost. Rozhodně ovšem nesportuji proto, abych byl slavný.

Baví vás pořád lezení, i když už máte určitou zodpovědnost a závazky?
Určitě, málokdy se musím do tréninku nutit. Navíc mi sedí, že jsem úplně svobodný v tom, co dělám. Sponzoři po mně nevyžadují, abych se zaměřil třeba na jiný styl lezení, popřípadě mi diktovali, na jaké závody mám jezdit. Lezení mě baví odmalička a určitě hodně pomohlo i to, že na něj mám talent a vždycky mi šlo.