To z něj dělá unikátní příklad sportovní oddanosti. „Začal jsem jako cyklista, pak se dal na tenis, kde jsem to dotáhl na nějakou krajskou úroveň. Od dvaaosmdesátého dělám triatlon. Dlouhých závodů bych měl mít přes sto dvacet. To je druhé nejvyšší číslo v republice za rekordmanem Petrem Vabrouškem a možná i v Evropě. Dřív jsem jich zvládl až dvanáct za rok, pak se objevily i ty olympijské a už to tak nepřibývalo,“ přiblížil rodák z Boskovic.

Z masivu vzpomínek si nejraději vybaví dva různé podniky. „Určitě to bude mistrovství světa v dánské Fredericii někdy v devadesátých letech. Před startem spíkr vyhlásil, že mě čeká stý ironman a dva tisíce lidí začaly tleskat a vyvolávat moje jméno. To mi tekly slzy. Pak to bude určitě dvojnásobná účast na Ironmanovi na Havaji,“ zavzpomínal čtyřiasedmdesátiletý Bayer.

Právě na americkém souostroví by rád svoji předlouhou kariéru uzavřel. „Abyste se tam dostali v mojí kategorii, je potřeba vyhrát kvalifikační závod. Jinak slot nezískáte. Měl jsem představu, že si kvalifikaci vyjedu letos a příští rok to tam zapíchnu. Ale kvůli covidu to přeložili do Utahu a Havaj se tak pojede až 2023. Musím tak zvážit, zda se tomu chci věnovat ještě další rok,“ přiznal vitální důchodce.

Stále cítí motivaci, ale i strasti, které pandemie do sportu přinesla. „Bylo to těžké nejen pro mě. Zaplacené závody se bouraly. Nějak se to ustálilo až od léta. Jednoho ironmana nám přeložili na třikrát a navíc změnili i lokalitu z Kazachstánu do Talinnu. Ten mi nevyhovuje, je tam zima. Jel jsem spíš z donucení a tak to také dopadlo,“ uvedl.

NEJHORŠÍ ZÁVOD

Závod v Estonsku na konci srpna se zařadil k jeho nejhorším. „Plavání bylo hrozné. Voda měla sedmnáct stupňů a vzduch dvanáct. Jsem relativně špatný plavec a říkal jsem si, že to nemůžu dát. Nakonec to nějak dopadlo, ale na kole mi byla šílená zima. Roztřepal jsem se a srazil s protijedoucím rozhodčím na motorce. Rozbila se mi helma a chtěli mě stáhnout, ale ukecal jsem je, že to zvládnu. Posledních dvacet kilometrů jsem už jenom šel a do cíle dorazil za šestnáct hodin. Šlo o nejhorší výsledek kariéry,“ posteskl si.

Po návratu od Baltského moře navíc citelně zhubl. „Jel jsem tam s váhou sedmdesát kilogramů a vrátil se o sedm kilo lehčí, což se mi za celý život nestalo. Strašili mě, že je to rakovina slinivky. Šel jsem na testy a naštěstí dopadly dobře. To jsem se dozvěděl teď v pondělí a psychika mi zase stoupla,“ dodal mistr světa série Challenge z roku 2017.

Jinak mu zdraví drží. „Jak říká cyklista Froome: věk není o čísle, ale o hlavě a nastavení. Zažil jsem operaci achilovky, menisku, klíční kosti i páteře. Mimo tyto úrazy se však cítím dobře. Možná to bude životosprávou, nikdy jsem si nedal cigaretu ani nebyl opilý. Zrovna jsem běžel třicet kilometrů a neměl sebemenší krizi. Průměr 6:30 na kilák, což je na trénink dobré. Pak se najím, dám si regenerační drink a jsem v pohodě. Mám tedy také nejkvalitnější obuv i kolo, na to nedám dopustit,“ zdůraznil triatlonový nestor.

V České republice už mu však přímých konkurentů ubývá. „Před několika lety nás bylo v kategorii 65+ třeba deset, dnes ty závodníky spočítáte na prstech jedné ruky. Teď na Czechmanovi jsem proto řekl řediteli závodu, ať mě dá o kategorii níž a může se poměřit také s šedesátníky. Nechci, aby mě někdo stále vyvolával jako nejstaršího účastníka, z toho ztrácím nervy. Stalo se mi to poprvé v osmatřiceti letech na Vranově a od té doby jsem na to strašně háklivý,“ uzavřel.

JAROSLAV GALBA