„Práce pečovatelky musí člověka bavit, kvůli penězům by ji určitě nikdo nedělal. Moje dcera bere v Brně dvakrát tolik co já ve Znojmě. V Rakousku zase za stejnou práci, jakou dělám já, mají po deseti letech nárok na bezplatnou pečovatelku ve stáří. To tady zatím není,“ říká čtyřicetiletá žena. Ve znojemské Charitě pracuje dva roky. Předtím se živila jako poštovní a bankovní úřednice nebo servírka.

Přestože o penězích, které za svou práci dostává, striktně odmítá mluvit, přeci jen alespoň něco naznačuje. „K průměru se ani zdaleka neblížím, ale myslím si, že mám víc než pokladní v supermarketu. A za lepší práci. Ale znáte to, ženská má vždycky málo peněz,“ dodává smířlivě.

Její postavení jí podle ní ale občas závidí rodina klientů. „Když chodím k starším babičkám, tak mi říkají Janičko, dceři ale říkají třeba Jano. Od dětí jim je totiž máloco vhod, kdežto nás si najímají za peníze. Popovídáme si s nimi, oni si nám zase postěžují. Ale na peníze přitom opravdu nemyslím, dělám to ráda,“ dodává pečovatelka.