Touha po samostatné umělecké práci a vlastním knihařství jej nakonec přivedla až k podnikání, ve kterém je úspěšný už deset let. První kroky k vlastní firmě ale mařilo úsilí najít v Brně správné prostory.

„Obecně byl po revoluci po příhodných plochách velký hlad. Naštěstí jsem objevil místo, které není daleko od centra, ale zároveň není zapadlé,“ vysvětluje pětatřicetiletý Kosek, který dnes sídlí v Křížkovského ulici, naproti brněnskému výstavišti.

Pomohli kamarádi

Ovšem ani svázat knihu nebo soubor zákonů nebylo jen tak. „Stroje a zařízení, které jsou k tomuto řemeslu potřebné, jsou nákladné a není jich málo. V začátcích jsem řezal třeba na hoblíku, což je dnes velká rarita,“ vzpomíná Kosek. S výbavou dílny mu pomohli především kamarádi. „Jeden mi sestavil lis, druhý pákové nůžky. Musím říct, že všechny výtvory drží a fungují dodnes,“ pochvaluje si podnikatel.

V knihařství má napilno celý rok. „Více práce je před letními prázdninami, kdy si nechávají studenti vázat diplomové práce. Jinak ale vážu téměř cokoliv, sborníky, jídelní lístky pro restaurace nebo kroniky. Jednou jsem dokonce spravoval dvě stě let starou matriční knihu,“ vyjmenovává Kosek. To, že práce knihaře není nijak jednoduchá, naznačuje i množství strojů, které ve výrobně podnikatele stojí.

„Denně používám řezačku, zlatičku, pákové nůžky a lis. Každá kniha se musí nejprve naklížit, sešít, oříznout a pak v deskách vložit do lisu,“ popisuje knihař, který v perných dnech stihne svázat například až pětadvacet diplomových prací. Někdy mu ale práce trvá déle. „Mám averzi vůči levným a nekvalitním věcem. Snažím se proto svou práci dělat kvalitně. Rád čtu a přiznám se, že mám deformaci z povolání, protože vždycky na knihách studuji vazbu,“ směje se Kosek.

Práce i odpočinek

Knihařina ho opravdu baví. „Vždy jsem potřeboval být tvůrčí. Nemohl bych se vrátit zpět do podniku, kde jsem celý den seděl u mašiny. Tady jsem spokojený. Nejlepší je, že když něco zkazím, můžu nadávat akorát sám sobě,“ pochvaluje si podnikání Kosek. Kromě čtení se už od dětství zajímá také o střelné zbraně.

„Nejprve jsem si vyráběl praky, které mi maminka zabavovala. Po revoluci jsem se ale zbraním začal více věnovat. Udělal jsem si zbrojní pas, a když se potřebuji odreagovat, zajedu si zastřílet na střelnici. Je to neuvěřitelná relaxace,“ dodává Kosek.