Do své práce se zamilovala již před lety. Od dětství ráda kreslila a zajímala se o ruční práce. Když se šestatřicetiletá rodačka z Vojkovic nad Svratkou rozhodla studovat uměleckou školu v Turnově, měla jasno: chtěla se stát zlatnicí.

Od školy pracuje v proslulém družstvu Karat v brněnské Palackého ulici. „Klidně bych tu byla od rána do večera,“ září Vagnerová, když mluví o své práci.

Nejraději má výrobu na zakázku. Zákazník si nakreslí návrh, jak by měl šperk vypadat. Zlatník mu jej pomůže upravit a dá se do výroby. „Zájemci o šperk bez konkrétní představy, kteří to nechají zcela na mně, mi vyhovují nejvíc. Mám tak možnost zapojit svou fantazii. A té mám hodně,“ usmívá se zlatnice. Některé šperky, které nosí, si sama navrhla a vyrobila.

Všechno se vyrábí ručně, včetně malých řetízkových oček. K tomu, aby byla stejná, využívá vřeteno, na které namotá zlatý drátek. Jednotlivá očka se pak rozřežou, zavěsí se do sebe a zaletují. „Výroba takového řetízku mi trvá asi jeden den,“ vysvětluje.

U prstýnků se v poslední době dostávají do obliby drahokamy. Cena nejlevnějšího se pohybuje kolem tří set korun.

U sériové výroby využívá techniku litinových odlitků. „Většinou ale počet stejných kusů nepřesahuje číslo deset,“ uvádí Vagnerová. Takové šperky pak putují do dalších brněnských poboček, ale i do Znojma, Třebíče a Prostějova.

V Karatu běžně zpracovávají zlato, stříbro a mosaz. U zlata je nejběžnější čtrnáctikarátové. Kromě výroby zlatých šperků dělají v Karatu i takzvané galvanické pokovení. Jednou z možností je rhodiování. Platinový kov rhodium vylepší celkový dojem šperku, a navíc jej i chrání.

Když družstvo Karat v roce 1945 vzniklo jako sdružení zlatníků, mělo kolem dvou set zaměstnanců. Tehdy působilo v Orlí ulici. V dnešním Karatu vyrábí šperky asi dvacet lidí. Většina z nich jsou ženy. Dříve tomu bylo jinak. „Když jsem nastoupila, pracovala jsem mezi samými muži,“ dodává Vagnerová.