Dokazují to podnikaví manželé Aleš Hlávka a Hana Daňková, kteří se před patnácti lety rozhodli, že povedou společnost na výrobu vitráží. Přestože nyní musí pracovat téměř na koleni, nezradili své umění a ctí tradici vitráží i nadále.

První práce se sklem začala pro Aleše Hlávku záhy po revoluci, kdy si založil společnost vyrábějící vitráže se svým kamarádem. „Neměli jsme moc peněz, takže nás prakticky živily manželky a my si jen tak hráli. Když jsme vydělali prvních devadesát tisíc za rok, skákali jsme štěstím do stropu,“ vzpomíná Hlávka, který do té doby pracoval jako asistent kamery, fotograf, výtvarník i rekvizitář.

V té době si ale starosti s prací nedělal. „Když jsem zůstal na volné noze, pracoval jsem jen tak, abych měl na cestování po horách a na dobrodružství,“ vypráví umělec.

Sklo skrze děti

Manželku do firmy „naverboval“ o dva roky později. „Pracovala jsem jako geoložka, ale když se nám narodily děti, nemohla jsem trávit tolik času v práci. Tak jsem taky zkusila pracovat se sklem a moc mě to bavilo,“ tvrdí Hana Daňková.

Tenkrát s manželem zaměstnávali i pár pomocníků, ale nakonec zůstali sami. „Zjistili jsme, že to funguje nejlépe. Práci máme rozdělenou, takže spolu nejsme celý den zavření v jedné místnosti. Já se věnuji menším závěsným vitrážím a šperkům a můj muž pracuje na větších zakázkách nebo oknech,“ popisuje Daňková.

Práci, která obnáší vytvoření návrhů, vyřezávání barevných skleněných tabulí a jejich následné spojování jim nyní komplikují nedostatečné prostory. „Čekáme na stavební povolení, abychom si mohli opravit dílnu. Teď fungujeme částečně doma, u sousedů, kteří nám půjčili místnost, a u rodičů. Jsme pořád někde roztroušení. Na druhou stranu můžu být v práci a zároveň pak dětem odběhnout uvařit oběd,“ směje se Daňková.

Zákazník určuje

S manželem neodmítnou prakticky žádnou zakázku. „Chodí za námi starší lidé, kteří si chtějí ozdobit třeba dvířka kuchyně. Měli jsme ale i větší zakázky, kdy jsme vyráběli vitráže do oken v kostelech nebo hotelích. Snažíme se s lidmi o jejich představách mluvit a doporučit jim, co by bylo nejlepší. Nechceme vyrábět velikonoční zajíčky, snažíme se zachovávat uměleckou hodnotu toho, co děláme,“ vysvětluje Daňková.

O výrobcích se prý manželé nepřou. „Nemáme spolu žádné problémy. Hádky vznikaly, jen když se montovaly vitráže do vysokých oken. Manžel nechtěl pochopit, že já nebudu zvedat osmdesátikilové okno s úsměvem na rtech. Dneska na to máme montážníky,“ dodává s úsměvem Daňková.