Tam si v Husovicích postavil vlastní cukrárnu.

Jak uvádí ve své knize Kronika řemesel, obchodu, živnosti a výroby Jan Cekl, cukrářské řemeslo bylo pro Květoslava Koblihu dobrou volbou. „Byl to energický člověk. Přestože pocházel z chudé rodiny, vždy si šel v životě za svým cílem,“ podotýká v knize Cekl.

Mistr cukrářského řemesla byl totiž zanedlouho po stu〜diích poslán na učení do Frýdku, a odtud se rychle přesouval dále. „Když se seznámil se všemi tajemstvími cukrářské kuchyně a naučil se pečlivě veškerá složení výrobku, rozhodl se pokročit a jít studovat do zahraničí,“ vypráví ve své knize Cekl.

Mladý cukrářský tovaryš proto odjel nejprve do Opavy, a pak do Budapešti, která byla považována za město s cukrářskou tradicí. „Budapešťské cukrářské závody měly metody na výrobu laskomin odlišné. Toho Květoslav Kobliha využil, když se vrátil do Čech,“ tvrdí Cekl. Podle něj tak mohl mladý cukrář v zemi lépe prorazit.

A to se také stalo. „Kobliha měl těsně po čtyřicítce, když si otevřel vlastní závod v Husovicích. V té době nebylo lehké začít podnikat, protože se špatně pro nový obchod hledali zákazníci. On do toho šel po hlavě,“ uvádí Cekl.

Zásadou Koblihovy cukrárny byly nízké ceny a cukrářské novinky, které se v Brně jinde nevyskytovaly. „Šlo o nové recepty, které získal právě v zahraničí. Ať už to byly dorty nebo jemné pečivo, vždycky vynikal. Pořídil si také různé formičky, takže jeho cukroví mělo charakteristické tvary,“ popisuje Cekl.

Ve slavném cukrářském podnikání, které tehdy dokázalo předčit i tradiční brněnský podnik Tomanovu cukrárnu, pokračoval i Koblihův syn Adolf. Nakonec však cukrárna nadobro zmizela.