V poslední době mají herci kvůli koronavirové pandemii více času. Využíváte ho například k tomu, abyste znovu sledovala své výkony ve Vyprávěj?
(Smích) Ujišťuji vás, že já tedy opravdu nemám více času, ale naopak méně, vzhledem k tomu, že se naplno věnuji dvouapůlletému Tobiášovi a pětiměsíčnímu Jáchymovi. Neustále vařím, peru a vymýšlím, jak a čím je zabavit, kam půjdeme ven, odpovídám na otázky „Proč?“, do toho kojím a samozřejmě se snažím i o to, aby se manžel (muzikant Mikoláš Růžička – pozn. red.) necítil odstrčený. Je totiž velice důležité, abychom my matky pro starost o děti nezapomínaly na své partnery.

Jak přijal nový přírůstek do rodiny malý Tobiášek? Necítí se on odstrčený?
Trochu jsem se právě takové reakce obávala, ale od samého začátku se nic takového nestalo. Také proto, že Tobiášovi k něčemu podobnému nedáváme důvod, snažíme se s ním neustále komunikovat, takže jsme nezaznamenali žádné náznaky toho, že by na Jáchyma žárlil. Samozřejmě vzhledem k jeho věku je třeba zvýšené ostražitosti, aby někdy nějakým nekoordinovaným pohybem Jáchymovi neublížil, ale to nemá nic společného s pocitem odstrčenosti. Každý večer prosím anděly strážné svých dětí, aby bděli. A děkuji Bohu za to, že jsme všichni zdrávi, a modlím se za to.

Takže na Evu Dvořákovou nebo na Mariku z Ordinace si ani nevzpomenete?
Nejde si nevzpomenout, protože mi je připomínají lidé na sociálních sítích. Není den, aby mi někdo nenapsal, že jim Marika v Ordinaci chybí nebo že se znovu dívá na Vyprávěj. Taková krásná zpětná vazba mi jasně dává najevo, že na mě diváci nezapomínají, což mě ohromně těší a hřeje u srdce. Je to pro mě velké povzbuzení.

Od dob natáčení seriálu Vyprávěj jste už zahrála mnoho krásných a kvalitních rolí. Jak se s odstupem času díváte na své první opravdu velké vystoupení před televizní kamerou? Kdybyste Evu Dvořákovou hrála teď, byla by jiná?
To jsou takové hypotetické otázky, ale čas nevrátíte. Samozřejmě při zpětném pohledu vidím na svém tehdejším hraní nějaké chyby a nedostatky, ale vrátit to už nejde. Vývoj mého herectví měl ale své opodstatnění. Smyslem života přece je neustále se zdokonalovat, být lepší a lepší, někam postupovat. A to jak v profesi, tak i v osobním přístupu k životu. Mým cílem je neustále na sobě pracovat a odstraňovat vlastní chyby, nedostatky a temné stránky. A to je práce na celý život. (smích)

Obě vaše zmíněné seriálové postavy mají rovněž to štěstí, že se v průběhu děje někam posouvají, že?
Máte pravdu. A pro mě jako pro herečku je to dost zásadní. Jenom tak má totiž herec možnost s postavou nějak pracovat. Přidat do ní něco svého. Tvořivého. Ve scénáři máte napsanou charakteristiku postavy a příběh, ale ono fluidum té které figury tam dodává herec. Něco, co je mezi řádky. A krásné je, že jsem měla možnost svým postavám ono „něco“ vdechnout.

Ovšem nejen prací živ je člověk. Vraťme se ještě k vašemu současnému domácím maratonu. Máte vůbec čas sama na sebe? Například vaším velkým koníčkem je umělecká fotografie. Vezmete teď někdy fotoaparát do ruky?
S focením je to opravdu těžké. Fotím samozřejmě pořád: děti v kruhu rodinném, na výletech… Ale co se týče umělecké fotografie, na tu potřebujete klid, ticho, velké soustředění, vyrovnanost, harmonii a dobré oko. Na to teď není čas. Někdy, ve výjimečných okamžicích, se to sice všechno sejde a já přece jen něco málo nafotím, ale je toho jako šafránu. Beru to ale tak, že nejsem o nic ochuzena. Teď mám prostě období matky a většina mojí energie jde tímto směrem. Všechno ostatní přijde, až nastane správný čas. Nelze mít všechno hned.

Nouzový stav vás pochopitelně připravil o práci, ale dotkl se vás ještě v něčem dalším?
Jako u všech ostatních se nás tato nestandardní situace dotkla například, co se týče strachu o naše blízké. Moje maminka, která žije v Hlinném na východním Slovensku, byla hned na začátku pandemie nemocná, takže jsem se o ni opravdu bála, ale naštěstí se z toho nakonec dostala. Snad to nebyl koronavirus, ale normální chřipka. Smutné bylo, že jsem nemohla jet na Slovensko, abych se o maminku postarala. Díky Bohu měl Jáchym těsně před vypuknutím pandemie v březnu křtiny a táta i máma přijeli do Prahy, takže jsme se všichni viděli a užili jsme se. Pak už to nešlo, protože po návratu by nás čekala karanténa, a to se dvěma dětmi není zrovna ideální. Nemohli bychom ani na náš vnitroblokový dvoreček, ani na naši zbrusu novou starou chaloupku.

Vy jste si pořídili chalupu?
Když jsem byla koncem loňského roku těhotná, měla jsem velké nutkání řešit naši budoucnost a další existenci, protože bydlíme na Vinohradech ve 2+KK, kde včetně dvou koček žije šest bytostí, takže chvílemi je to tam dost těsné. Koupili jsme proto ve středních Čechách starý domeček, který teď dáváme dohromady. Ačkoli se tam ještě nedá ani přespat, v současné situaci je to pro nás úžasné útočiště, protože je tam dvorek, kde jsou stromy. Alespoň kousek přírody. Vyrážíme tam vždycky třeba jen na jeden den, vezeme si s sebou vodu, jídlo a nějakou deku. Díky tomu jsme zjistili, že k tomu, abychom byli šťastní, potřebujeme vlastně strašně málo. Děti nepotřebují hračky, protože objevují broučky, hledáme krtečky a děláme společně ty nejobyčejnější věci. Zároveň se tím i já vracím do dětství, protože pocházím z vesnice. Když si to tak vezmu kolem a kolem, pandemie nás utvrdila v tom, že pořídit si domeček bylo šťastné rozhodnutí. Je to pro nás v současnosti úžasná a pozitivní motivace.