Nezáleží na tom, zda jde o předškoláka či pubescenta. Vtažením do konfliktu mezi rodiči budou trpět všechny děti. Čím mladší však jsou, tím více škod toto emocionální trauma vyvolá. Zatímco dospělí potomci řeší své vlastní problémy a konflikty mezi znesvářených rodiči je jen zatěžují, u malého dítěte vzájemné nenávistné chování způsobuje osobnostní změny. Traumata zasahují především ty do deseti let.

Bezpečné prostředí, které je nezbytné pro zdravý rozvoj osobnosti dítěte, je v situaci znesvářených rodičů obtížně udržitelné. Přesto jsou tací, kterým se podaří ochránit své potomky před rozvodovými traumaty. Lze to udělat jedině společnou smysluplnou komunikací a vzájemnou úctou. Udržet dítě v bezpečí se ale podaří jen těm rodičům, kteří jsou osobnostně dobře vybavení. To znamená, že hlavní roli zde hraje jejich dosavadní vývoj. Rodič, který s dospělostí dosáhl i zralosti, má dostatek empatie a je schopen dodržovat etické principy ve výchově, nebude proto svému dítěti ubližovat. Pokud to ale dělá, nejspíš se v jeho dětství něco pokazilo.

Jestliže rodič přesvědčuje dítě, že ten druhý je špatný, jinými slovy mu říká, že je špatné také. Poškozuje tím jeho utvářející se sebesystém. Dítě je potom nejisté v komunikaci s vrstevníky i ve společenských vztazích. Pokud se nenaučí věřit ve své schopnosti, obtížně se to bude učit v dospělosti. Je velmi pravděpodobné, že nízký sebesystém v něm zůstane celoživotně.

Dalším důsledkem manipulace je ztráta autority. V tomto případě dítě nedůvěřuje rodiči, který je kritizován, ale nemá důvěru ani k rodiči, který kritizuje. Ztrácí tak jistotu, že jsou tu pro něho a že ho vždycky ochrání. Ztrácí přesvědčení, že je milováno a dochází tak k frustraci potřeby lásky. Tyto děti v pozdějším období budou velmi obtížně navazovat důvěrné vztahy. Některým se podaří vytvořit pevný emocionální vztah, ale odmítnou vztahy k biologické rodině. Někteří však budou celý život marně očekávat od partnerství rodičovskou péči a lásku. Pravděpodobně vhodného láskyplného partnera ani nenajdou.

Jestliže dítě nemá zajištěné základní potřeby, jakými jsou bezpečí a láska, nemůže rozvinout potřeby další. Jeho zájem například o informace či rozvoj talentu tak výrazně klesá nebo úplně zanikne. A to nemusíme zmiňovat, že se u dítěte, které je psychicky týrané, zpomaluje mravní vývoj a rozvoj emoční inteligence. To jsou vlastnosti, které jsou nezbytné pro úspěšný osobní i pracovní život. Z dítěte, které se ocitá mezi dvěma rodiči, se tak stává v dospělosti neúspěšný, zakomplexovaný, nezralý jedinec.

Vzájemná nenávist u některých rodičů přetrvává až do dospělosti dítěte. Rodiče, kteří nepochopili, že už má právo na normální smysluplný život, jsou schopni podmiňovat svou přítomnost na jeho oslavách, jakými jsou například veřejné vystoupení, účast na sportovní akci, maturitní ples, promoce, svatba, narozeniny či křtiny, nepřítomností druhého rodiče. Opakovaně jsem od studentů slyšela větu: „Na svoji promoci radši nepůjdu. Když pozvu jednoho rodiče, nepřijde ten druhý.“

Pod vlivem sociálních sítí

Současnost s velkým vlivem sociálních sítí je ještě komplikovanější. Rodiče si neuvědomují, že to, co zveřejní, veřejné i zůstává. Dítě, třebaže je malé, se může za pár let dozvědět, co jeden rodič o druhém na sociálních sítích sdělil. Jako odstrašující příklad rodičovské necitlivosti můžeme uvést slavného otce, který v médiích pomlouval matku svých dětí. Zveřejnil informace, které prokazovaly jeho naprostou ztrátu soucitu. Dříve či později se jeho potomci seznámí s tím, jak o ní veřejně mluvil. Lze považovat za zázrak, jestli mu dospívající takové neetické selhání odpustí.

Matce se může podařit děti přesvědčit, že média neříkají pravdu a že jejich otec by nikdy nic podobného neřekl. Jestliže však ani před nimi není schopen ovládnout negativní vztah k ní, její úsilí bude marné. Je velmi pravděpodobné, že děti nebudou schopny s otcem dlouhá léta komunikovat. Také nemohou věřit tomu, že je má rád, když takto veřejně vyjadřuje nenávist. Matka je totiž pro děti nejbližším člověkem a ten, kdo ji nenávidí, bývá i jimi nenáviděn. Platí to i opačně. Můžeme si uvést příklad matky, která tak dlouho přesvědčovala dceru o tom, že otec je špatný, až se dcera v období dospívání k otci přestěhovala. Ani v dospělosti není schopna vyrovnat se s jejím chováním a má před sebou těžký proces sebepřijetí role ženy a později i matky. Je možné, že se jí to nikdy nepodaří.

Rodič, který nemá soucit k vlastním dětem, nemívá soucit ani k jiným lidem. Je to jedinec, který netuší, co je empatie. Je to člověk s velmi nízkou emoční inteligencí. Tito nezralí jedinci nejsou schopni zvládnout běžné zátěžové situace a hledají viníka svých potíží. V případě partnerského rozpadu je viníkem vždy jen ten druhý. Soucit a s tím spojená emoční inteligence nám umožňuje žít v partnerství, pečovat o děti a pomáhat druhým lidem. Také nám pomáhá při volbě výchovného stylu a znemožňuje nám opakovat chyby, kterých se každý rodič někdy při výchově dětí dopustí.

Jako lidské bytosti předpokládáme, že když budeme potřebovat soucit jakéhokoliv typu, třeba jen obyčejné pohlazení nebo blízkost druhé osoby, naše okolí nám tuto pomoc poskytne. Ovšem jedinec, který emoční inteligenci nemá, nám neposkytne nic. Potom je lepší si k pohlazení pořídit jorkšíra.

KAMILA HOLÁSKOVÁ je psycholožka a spisovatelka, která publikuje odborné i beletristické texty a vyučuje psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.