Co si především vybavíte, když se řekne dětství?
Natálie: Asi to, jak mě neustále zlobil brácha a jak jsem ho nenáviděla. Samozřejmě se to potom zlepšilo, ale když jsem třeba skončila zamčená na balkoně nebo mu musela lézt do kontejneru pro zakopnutý fotbalový míč, tak jsem ho nenáviděla.

Jan: Já jsem měl takové normální dětství. S našima jsme jezdili na různé výlety, trávili jsme hodně času na chatě. Rodiče se mně a bráchovi hodně věnovali. Také si pamatuji, že jsem byl pořád princ, za každé situace. Máma byla drak, princezna, ježibaba, nepřátelský rytíř, královna… A já jsem byl vždycky princ.

Natálie: To jsi doteď.

Honzo, vy jste vyrůstal v Lokti nad Ohří. Máte díky tomu ostré lokty?
Jan: Nedávno jsem slyšel rozhovor s Karlem Hvížďalou, který žil nějaký čas v Americe, a ten říkal, že ostré lokty a ambice jsou na Západě naprosto běžná věc, která je nezbytná k tomu, aby člověk přežil a byl úspěšný. U nás je to něco hrůzostrašného, když je člověk ambiciózní… Neřekl bych, že mám ostré lokty, ale jsem zdravě ambiciózní, to ano. Snažím se prorazit.

Vedete sokolovský klub sportovního tance. Jak jste se dostal do Sokolova?
Jan: Loket nad Ohří je osm kilometrů od Sokolova, kde jsem se mimochodem narodil. A když jsem v sedmi letech přišel domů a řekl, že bych chtěl tancovat, jediná možnost byla v Sokolově, kde byl tradiční klub společenských tanců, kam mě naši přihlásili. Dlouhá léta jsem tam tancoval a dneska taneční klub vedu, už možná deset let.

Nátálie letos maturovala, nelze se tedy nezeptat z čeho a s jakým výsledkem?
Natálie: Maturovala jsem z češtiny, angličtiny, základů společenských věd, kam patří filozofie, psychologie, a z hudební výchovy. Jedinou jedničku na maturitním vysvědčení jsem měla právě ze základů společenských věd, kde jsem měla štěstí, že jsem si vytáhla jednu z mála otázek, kterou jsem měla vyfocenou v hlavě, jinak jsem měla samé dvojky. Zajímavé je, že u hudební výchovy jsem v rámci praktické části tančila, právě tady s Honzou.

A dostala jste dvojku.
Jan: Kvůli mně.

Natálie: Ne, bylo to proto, že v teoretické části jsem si vytáhla otázku, za kterou bych si sama tu jedničku úplně nedala. Ale byla jsem šťastná, že už to mám za sebou, protože kvůli koronaviru nebylo jisté, jestli maturita bude, nebo nebude.

A teď z vás bude herečka?
Natálie: Chodím na vyšší odbornou školu v Michli, na herectví a moderování. Zatím mě to tam baví. Je to soukromá škola, takže studenti k tomu mají úplně jiný přístup, než kdyby to bylo zadarmo. Žádné „mně se nechce“, všichni to chtějí dělat.

Proč chcete být herečkou?
Natálie: Ještě než jsem začala tancovat, jako malá jsem hrozně chtěla být herečkou. Pořád jsem si na to hrála. Ale kvůli tancování na to nebyl čas, vlastně jsem to úplně pohřbila. A teď, když už se tancování nevěnuji závodně, nemusím chodit každý den na tréninky, říkala jsem si, že bych to zkusila. Navíc, když jsem ve StarDance tančila s Matoušem Rumlem, ta zkušenost mě přesvědčila o tom, že bych to zkusit měla… Jako malá jsem hodně chodila do divadla, obdivovala herce. Babička mě za nimi brala do šatny, takže mám deníčky s jejich podpisy…

A víte, že je to rizikové povolání, náročné na psychiku a na játra?
Natálie: Ano. Připravují nás na to. Ale kdybych to nezkusila, asi bych si to vyčítala.

Jan: Natálka má pevné nervy, to mám vyzkoušené. A k alkoholu má…

Natálie: Blízko.

Jan: No to nevím, když si otevřeme lahvinku, Natálka vypije stěží jednu skleničku, zatímco já dvě nebo tři.

Herci a herečky se do sebe často zamilují při společné práci, protože spolu tráví spoustu času, dotýkají se navzájem… Mají to tanečníci podobně?
Natálie: Řekla bych, že je to dost podobné.

Jan: S tím musím naprosto souhlasit. Když ti dva mají společný cíl, jsou oba dva mladí a jsou si sympatičtí, tanec to zařídí sám, že spolu skončí.

Natálie: Ono se říká, že tancování je manželství na zkoušku.

Jan: Člověk je zpocený, unavený, někdy i naštvaný, protože je to fyzicky náročné, ale s tím druhým se musíte domluvit, tolerovat a respektovat. Takže se prostě stává, že lidi se spolu domlouvají a domlouvají, a nakonec se do sebe zamilují.

Spojila vás show StarDance. Vy jste, Honzo, Natálii vybral při castingu mezi ostatními adeptkami. Proč jste tenkrát vybral právě ji?
Jan: Bylo potřeba vybrat deset nových tanečníků, takže jsem oslovil asi 55 lidí. Toho času už jsem s Natálkou tančil. Ještě jsme spolu nechodili, ale už jsme spolu trénovali. Potřeboval jsem, aby byl široký výběr, tak jsem řekl i Natálce. Malinko jsem ji do toho nutil… Vtipné je, že Natálka je malinko bez ambicí, ačkoliv do svých dvaceti let už je desetinásobná mistryně republiky, na rozdíl ode mne. Mně se to povedlo horko těžko jednou. Natálka má své taneční sny splněné. Pamatuju si, že přišla na casting a já jsem tomu týmu, který vybíral tanečníky, říkal: „Tohle je Natálka, já s ní tančím, to znamená, že jsem zaujatý. Když se vám bude líbit, tak ji vemte.“ A oni ji vzali.

Takže oni vám vlastně vybrali novou přítelkyni.
Jan: A nedivím se, že ji vybrali, protože byla ze všech adeptek nejúspěšnější, a ještě ke všemu byla nejhezčí.

Natálie: To tam nemusíte dávat.

Natálie, jaký byl Honza ve StarDance šéf?
Natálie: Tím, že jsme v té době spolu tancovali, tak někteří tanečníci a celebrity si mohli myslet, že mi pomáhá víc než jim, ale tak to nebylo. I když jako šéf byl skvělý. Když jsem potřebovala pomoct s choreografií, a od toho tam Honza byl, tak přišel a během deseti minut vyřešil to, s čím jsem se trápila třeba dvě hodiny.

Jan: Takhle jsem to dělal u všech párů. Funkce odborného poradce je nevděčná. Snažíte se poradit každému, každému trochu jinak, navíc ne každý snese kritiku, když je zvyklý, že ho všichni pouze chválí.

Děláte také taneční kurzy v Grand Hotelu Bohemia Praha.
Jan: Přesně tak. Děláme ještě kurzy v Karlových Varech a v okolí Prahy, ale zaměřujeme se hlavně na ty pražské.

Co od nich mohou jejich absolventi očekávat?
Jan: Můžete se těšit, že se pobavíte a že se o sobě s taneční partnerkou dozvíte spoustu věcí, na které by v normálním životě třeba nebyl čas a prostor. Dozvíte se i něco o sobě. Je to čas, který ti dva stráví spolu, zdravě se pohybují, musí spolu komunikovat a vyjít si vstříc. Kromě toho se samozřejmě naučí několik společenských tanců.

Naučíte tančit každého?
Natálie: Honza určitě ano.

Jan: Jsi hodná, děkuju. Třeba zpívat se člověk nenaučí, když k tomu nemá předpoklady, ale tancovat se naučí opravdu každý. Je to jenom dup dup dup sem, nebo dup dup dup tam. Na to nemusíte být nějak moc šikovný.

Kdo je podle vás nejlepší tanečník na světě?
Natálie: Nejlepší tanečník byl Michael Jackson.

Jan: Fred Astaire a Michael Jackson. Já shodou okolností hraju Freda Astaira v divadle Ypsilon. A díky tomu jsem si o něm i něco přečetl a dozvěděl se. Viděl jsem spoustu jeho tanečních čísel, která byla opravdu nádherná. Byl to génius. A dokonce i Michael Jackson kopíroval některá jeho čísla. A je zajímavé, že Fred Astaire má velice blízko k Praze. Když přijdete na představení do Ypsilonky, dozvíte se víc… Jinak jsme samozřejmě oba měli taneční vzory, ale to jsou jména, která by čtenářům nic neřekla.

Natálie: Já jsem nikdy neměla jeden taneční vzor. Od každé tanečnice se mi vždycky líbilo jenom něco a snažila jsem se to napodobovat. Jedna hezky propínala nohy, druhá měla rychlé točky, dobré záklony a podobně.

Honzo, dodržujete své předsevzetí, že s taneční partnerkou se nebudete hádat?
Jan: Dřív jsem měl tanečnici, se kterou mám dneska pohodový vztah, ale s tou to byla velká Itálie. Potom jsem si řekl, že to už nechci nikdy zažít. Já jsem docela vznětlivý, ale umím to ovládnout. Ovšem když máte vedle sebe hysterického člověka, tak je to hned.

Natálie: Je pravda, že já jsem se se svým tanečním partnerem nikdy nehádala. I když jsem třeba měla jiný názor, tak jsem to udělala po jeho, což také není nejlepší, ale nebyla jsem typ, co se hádá na tréninku.

Jan: V čase první koronakrize jsme se na měsíc a půl přesunuli do Sokolova, kde jsme trénovali v tanečním sále. A jak jsme byli dlouho spolu sami, také jsme se trošku přeli o různých tanečních věcech, ale že bychom se pohádali, to opravdu ne. Takže držím svoje předsevzetí.

Většinu života tancujete. Jakou nejdelší dobu jste vydrželi bez tance?
Natálie: Když začala korona, tak se všechno pozavíralo. Také jsem měla maturitu a po StarDance jsem si chtěla odpočinout. A myslím, že jsme oba zlenivěli…

Jan: Teď máme docela dlouhou pauzu a chystáme se, že zase začneme trénovat, ale to víte, že už se nám nechce. Po všech těch letech je to náročné.

To znamená, že tanec k životu nepotřebujete?
Natálie: Potřebujeme. Ale musíme mít nějaký cíl. Musím vědět, proč tam jdu a na co to chci natrénovat… Pořád nás to baví, akorát teď jsme trošku líní. A bolí to.

Dá se životem protančit?
Jan: Dělám to už docela dlouho a pořád to nějak jde. Řekl bych, že jo. Dá se tím i uživit a lidi vás díky tomu mají rádi. Člověk si připadá takový lehký…

Zvenku to tak vypadá.
Jan: Lidi mi občas říkají: „Ty snad ani nechodíš, ty pořád tancuješ!“ Je fakt, že neumím udělat normální pohyb.

Natálie: Mimochodem my tanečníci neumíme tancovat třeba na party s „normálními lidmi“. Když začnou tancovat, připadáme si vedle nich divně.

Jan: To je pravda. Máme jasně danou choreografii, předepsané pohyby, a když nám někdo pustí normální hudbu, neumíme se moc hýbat.

Natálie: Další postižení nás tanečníků je, že když slyšíme hudbu, tak si neřekneme: „To je hezká písnička!“ Místo toho nás napadne: „Hele, to je čača!“

Říkáte, že cítíte jakousi životní lehkost. Máte takový pocit, i když třeba stojíte půl hodiny ve frontě na poště?
Jan: Já mám problém i v klidu sedět, a když mám někde stát a čekat, až na mne přijde řada, to je úplné peklo. Přijde mi to hrozně dlouhé, umírám… A tak si u toho tancuju.

Natálie: Já jsem klidnější než Honza. Ale to je myslím každý…

Jan Onder se narodil 4. srpna 1985 v Sokolově. Od sedmi let tančil v tanečním klubu MDK Sokolov. V sedmnácti letech získal nejvyšší mezinárodní třídu M v latinskoamerických tancích. Jeho nejlepší umístění na mistrovství ČR byla osmá příčka v hlavní kategorii. V roce 2012 získal titul mistr ČR družstev, soutěžil na mezinárodních soutěžích po celé Evropě. V roce 2008 společně s herečkou Danou Batulkovou zvítězil v televizní show StarDance, to samé se mu povedlo i o dva roky později s atletkou Kateřinou Baďurovou. Od roku 2013 natáčí pro Českou televizi dětský pořad Taneční hrátky s Honzou Onderem. Od sedmé řady StarDance působí jako odborný poradce a má na starosti taneční dramaturgii celého pořadu. Od roku 2017 je choreografem a hercem divadelního Studia Ypsilon. Věnuje se i moderování, pořádání tanečních kurzů, vystoupením pro děti a podobně.

Natálie Otáhalová se narodila 5. června 2000 v Praze. V pěti letech začala navštěvovat baletní přípravku Národního divadla a od šesti let tancovala latinskoamerické a standardní tance v taneční škole Metronom, kterou založili její prarodiče. Desetkrát získala titul mistra republiky a její nejlepší výsledek je semifinále na MS v latinskoamerických tancích. V roce 2019 s Matoušem Rumlem skončila ve StarDance na 2. místě. V roce 2020 odmaturovala a momentálně studuje Vyšší odbornou školu hereckou. Nadále by se chtěla věnovat tanci, jeho výuce a herectví.